60 A R41 2012 • Autor: Respekt
Burroughs nikdy nebyl autorem, který by si dělal starosti s tím, jak se má psát. Pravidla si vždy stanovoval sám. Narážel kvůli tomu u kritiky, u čtenářů i cenzury. Ale čas mu dal za pravdu. Jeho ikonický román Nahý oběd, vydaný poprvé v roce 1959 a o pět let později nařčený z obscenity, se nepodobal žádné jiné próze. O knize plné halucinačních obrazů vzniklých v drogovém rauši, jež proslula především „šokujícím“ obsahem, sám autor tvrdil, že do ní „můžete vstoupit v libovolném místě křižování“. Již tehdy v mnohém předjímal experimenty, kterým je z velké většiny věnována právě vídeňská výstava.
Štít i zbraň
Na jiném místě Nahého oběda čteme, že „slovo se dělí do jednotek, které by měly být z jednoho kusu a tak by také měly být chápány, tyto části ale mohou být v libovolném pořádku, spojovány tam i zpět, dovnitř i ven, zepředu a zezadu“. A přesně to také Burroughs dělal počínaje podzimem 1959. Tehdy v Paříži objevil metodu střihů. Nejprve přeložil na čtyřikrát popsaný list papíru – ať to byl jeho vlastní text, přepsaný článek z novin či úryvek ze Shakespeara, Joyce, Rimbauda nebo Kafky. List pak podél přehybů rozstříhal a z takto získaných čtvrtin sestavoval nové stránky. Na místech, kde se stýkaly střihy, vznikala nová slovní spojení – a ta pak přepisoval načisto. Tímto krkolomným postupem získával věty plné poetického napětí a imaginativnosti.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
