Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Největší Čech

Proč patří zrovna on dlouhých osm let mezi nejlepší brankáře světa

Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Byla to nerozlučná dvojka. V zápasech plzeňského dorostu se střídali a společně jezdili i na srazy mládežnické reprezentace. Trenéři na ně rádi vzpomínají: oba poctivě dřeli a nikdy nefrajeřili. Bylo jim sedmnáct a nikdo zatím nemohl tušit, kdo z nich to dotáhne dál. Fotbalová Plzeň nakonec musela na jednoho vsadit. V roce 1999 nabídl klub mladému brankáři Martinu Ticháčkovi profesionální smlouvu. Jeho kolega Petr Čech ji chtěl také, a proto přijal nabídku z venkovského týmu Chmel Blšany, který tehdy také hrál první ligu. „Během toho léta jsme se spolu chodili koupat na bolevecký rybník a byli jsme šťastní, že máme první smlouvu. Nic víc jsme neřešili,“ vzpomíná Martin Ticháček.

Dnes jednoho z nich znají jen skalní fandové fotbalu, zatímco druhý je globální hvězdou, na kterou se ptají i děti ve středoafrické vesnici. Martin Ticháček má za sebou roky v roli náhradníka a během kariéry odchytal jen pět desítek ligových zápasů. Petr Čech patří už osm let mezi nejlepší brankáře světa. Svému současnému týmu, londýnské Chelsea, před dvěma týdny vychytal historické vítězství v Lize mistrů, nejprestižnější klubové soutěži světa, a současně je hlavní oporou české reprezentace na mistrovství Evropy, které začíná tento pátek.

Z pátrání mezi trenéry a spoluhráči, kteří stáli na začátku Čechovy kariéry, se zdá, že na jeho současné pověsti „pana Dokonalého“ všechno sedí: poctivý, klidný, inteligentní a přátelský profesionál, který nevyhledává ani alkohol, ani nadupané sporťáky. Petr Čech je ale především jedním z hráčů, kteří pochopili, že fotbal není jen honička za míčem. V jeho pojetí je to především sofistikovaná disciplína, již je nutno poctivě studovat. Což naposledy ukázalo právě pozadí jeho triumfu ve finále Ligy mistrů.

Charakter

„Byli jsme si herně hodně podobní. Petr tehdy nebyl napřed výkonnostně, ale mentálně,“ přemýšlí o starém kamarádovi Martin Ticháček, dnes třetí brankář prvoligové Viktorie Plzeň. „V patnácti přemýšlel jako osmnáctiletý.“ Ticháček musel hodně dřít, aby stihl odmaturovat na obchodní akademii; Čech měl výhodu vynikající paměti a z gymnázia nosil jedničky i bez častého učení. Ticháček si v šestnácti letech našel přítelkyni a trávil s ní hodně času, ale Čech se soustředil hlavně na fotbal a se svou dnešní manželkou, učitelkou aerobiku Martinou, začal chodit později. „U něj do sebe všechno zapadalo,“ vzpomíná plzeňský brankář.

Jak si odlišný vývoj obou chlapců vysvětlují tehdejší trenéři? Vedli je ve věku, kdy mnoho z největších talentů neunese první úspěchy a později končí v lokálních mužstvech. To ale neplatí pro Martina Ticháčka – byl tehdy stejně pracovitý a nadaný jako jeho slavný kamarád.

„Petr Čech skoro přeskočil pubertu, byl předčasně dospělý,“ vypráví tehdejší trenér plzeňského dorostu Ivan Kovács, „už po první nominaci do mládežnické reprezentace věděl, že chce být profesionálním fotbalistou, a uzpůsobil tomu celý svůj život. Dětinské legrácky nebo diskotéky šly úplně mimo něj.“

Když Kovács – stejně jako ostatní oslovení pamětníci z Čechových začátků v Plzni a v Blšanech – mluví o nejlepším českém fotbalistovi, neustále se v řeči točí přívlastky jako slušný, cílevědomý, inteligentní, pracovitý, vyzrálý. Vzpomínky odpovídají mediálnímu obrazu nezkaženého chlapce, který kultivovaným vystupováním převyšuje naprostou většinu špičkových fotbalistů a žije tak nenápadně, že ho míjí jakákoli pozornost bulváru.

„Jeho člověk vážně může jen chválit. Nejde na něm najít chyba, ke kamarádům se chová fantasticky. V televizi jeho zápasy pořád prožívám. Přeju mu úspěch, protože vím, že to má v hlavě srovnané,“ říká Martin Ticháček. Kvůli Čechově nabité kariéře už se vídají jen jednou ročně, ale často si telefonují. Brankář Chelsea mu naposledy zamluvil dva lístky na finále Ligy mistrů v Mnichově. „Den před zápasem mi poslal esemesku. Radil mi, abych byl u stadionu už v pět, kvůli snazšímu parkování,“ vzpomíná. „To vystihuje jeho charakter.“ Čech je prostě praktický a věcný – svědčí o tom i pohled na starší pasáže jeho blogu, kde chválí pomalou bezpečnou jízdu autem a popisuje, jak se během soustředění na mistrovství světa v roce 2006 po nocích učil na odloženou maturitu (absolvoval s vyznamenáním).

Štěstí

„Potkal jsem spoustu mnohem talentovanějších hráčů. Petr Čech ale všechny převyšoval tím, co má v hlavě,“ opakuje chválu i Jiří Krbeček, který byl dlouho trenérem brankářů plzeňského dorostu. Výjimečně pracovití byli oba jeho tehdejší svěřenci. Během klíčového přechodu k dospělému fotbalu se ale začaly více projevovat některé rozdílné předpoklady – tělesné i mentální.

Petr Čech rychleji rostl. Měří dnes necelé dva metry. Martin Ticháček nakonec dorostl o dvanáct centimetrů méně a ty mu někdy chyběly k vyškrábnutí dobře mířených střel. „Kolikrát ale za gól vůbec nemohl. Trenéři přesto křičeli, že je moc malej a příště mu šanci nedali. Rychle ho začali podceňovat,“ říká trenér Ivan Kovács v narážce na to, že výška je sice mezi světovou elitou důležitá, ale nejde o fatální předpoklad úspěchu.

Mezi oběma brankáři byl ale také stále důležitější povahový rozdíl. Ticháček občas trpěl trémou, kdežto Čech uměl „vypnout“ a zapomenout na vlastní chyby. „To je pro sportovní úspěch zásadní vlastnost,“ vzpomíná brankářský trenér Jiří Krbeček, „Čech v sobě spojoval trochu flegmatičnosti a pocit odpovědnosti.“ A především: Čech prý o fotbale hodně přemýšlel – o konkrétních soupeřích, o tom, jak hru ovlivní počasí a stav hřiště. Tato pečlivá, na tak mladého hráče nezvyklá příprava začala postupně nést ovoce. Čech se uměl koncentrovat a ani během tréninků prý nikdy nebyl roztěkaný. „Koncentrace je u brankáře zásadní věc, v zápasech na ně často dlouho neletí žádná střela,“ připomíná Krbeček.

Příběh Petra Čecha každopádně potvrzuje, že k cestě na vrchol je toho potřeba hodně. V jeho případě jde o vrozené biologické předpoklady, mládí prožité v Plzni, městě s vyhlášenými trenéry brankářů, bezchybné rodinné zázemí (otec, bývalý sportovec, syna vždy nadšeně podporoval), pracovitost a skvělý parťák Martin Ticháček, s nímž se na startu společně hnali za lepšími výkony.

Ani to by však nestačilo. Teprve v tuto chvíli přichází na scénu něco, čemu se v podobných případech říká štěstí: drobné shody okolností, které mohou kariéru – v jakémkoli oboru – zabrzdit, nebo vystřelit k výšinám.

Zatímco Plzeň dala Martinu Ticháčkovi ostrou šanci po pěti letech v roli náhradníka, Čechovo rozhodnutí jít do Blšan se z dnešního pohledu zdá nejdůležitějším krokem v jeho kariéře.

Tehdejší první brankář týmu totiž brzy dostal lákavou nabídku z Německa. Klub ho prodal a trenér Miroslav Beránek dal šanci sedmnáctiletému nováčkovi. Ten ji využil, rychle se stal oporou týmu i reprezentačního výběru do 21 let, který Beránek také trénoval. „Díky své inteligenci si dokáže dobře organizovat obranu a jen málokdy se dostane do bezvýchodných situací. V tom je jeho síla,“ popisuje přednosti pětinásobného fotbalisty roku bývalý kouč Blšan Miroslav Beránek, nyní reprezentační trenér Kazachstánu, a dodává: „Nikdy neměl výkyvy formy a nikdy neměl potíže s tím unést rychlou slávu.“

Petr Čech díky svým výkonům za dva roky přestoupil do Sparty a i tam měl štěstí. Na začátku sezony 2001/2002 byl náhradníkem a týmu se nedařilo. Trenér Hřebík proto proměnil sestavu, a když do branky postavil Čecha, začal se celý tým zlepšovat. Brankář se udržel v základní sestavě, z nejúspěšnějšího českého týmu se dostal rychle do reprezentace a odtud během několika měsíců i za hranice: nejprve do francouzského Rennes a po dvou letech do londýnské Chelsea. Příběh jeho anglického úspěchu, který zbrzdilo jen vážné zranění hlavy v roce 2006, je všeobecně známý. Na této nejvyšší úrovni mu pomohly uspět vlastnosti „fotbalového šprta“, jež ho zdobily už v Blšanech. Svědčí o tom i jeho poslední a největší úspěch: penaltový rozstřel s Bayernem Mnichov v již zmíněném finále Ligy mistrů.

Věda

Petr Čech skáče na správnou stranu. Pokaždé dobře odhaduje směr, kam střelci Bayernu pálí. Několik střel je tak dobře mířených, že míjí jeho ruce. Pak ale chytá střelu Ivici Oliće a poté špičkami prstů vyráží do tyčky přesně mířenou ránu Bastiana Schweinsteigera. Chelsea Londýn poprvé v dějinách vyhrává Ligu mistrů. A pro tentokrát neplatí stará fotbalová pravda, podle níž se penalta nedá chytit – lze ji jen špatně kopnout. Neplatí to alespoň v případě, kdy v bráně stojí Petr Čech.

Brankář londýnského klubu si před zápasem nechal sestřihat dvouhodinové DVD se záznamem všech penalt, které Bayern střílel v minulých pěti letech. Pozoroval, jak se Schweinsteiger rozbíhá, když střílí do levého rohu; a jak to vypadá, když míří do toho pravého. Mnichovský Manuel Neuer, také jeden z nejlepších gólmanů planety, takhle podrobně nestudoval, a možná i proto neuspěl.

„Fotbal je stále více vědecký. Čím dál větší roli hraje analýza dat z minulých zápasů,“ říká jeden z nejznámějších evropských fotbalových publicistů Simon Kuper, autor knihy Soccernomics. Jak útočníci Arsenalu střílí, když jsou v šanci před brankou? Jak hráči Liverpoolu nejčastěji rozehrávají standardní situace? Jak se Tottenham chová, když jde do rychlého protiútoku? To všechno se dá zkoumat a nové poznatky lze využít ke zlepšení hry.

„Čech například díky analýze trestných kopů v jednom ligovém zápase zcela zmařil taktiku týmu Blackburn Rovers,“ vzpomíná Kuper, který se ve svých knihách a komentářích na fotbal dívá především očima sociologa. Čech poznal, že cílem soupeřovy rozehrávky je dostat míč do zahuštěného prostoru, kde se ve skrumáži často odrazí do branky. Řekl tedy obráncům, aby do tohoto prostoru vůbec nechodili a tím soupeře úplně odzbrojil.

Petr Čech zcela jistě není brankářem, kterého proslaví efektní robinsonády. Jeho přístup je opačný: nejraději by vůbec žádné zákroky nedělal. Svým pohybem a organizací obrany se snaží docílit toho, aby soupeř vůbec žádné šance neměl. Často se pak zdá, že ho útočníci jen nastřelují. To ale není náhodné, jak se divákům u televize mnohdy zdá. Je to výsledek rychlého pohybu a herní předvídavosti, kterou získal díky pečlivému studiu v týdnu před zápasem.

„Čech je pro tuto dobu ideálním hráčem. Chelsea má nejvyspělejší oddělení analýzy dat a jeho práce jej hodně zajímá,“ říká Simon Kuper. „Nedá se to samozřejmě doložit, ale řekl bych, že v tomhle stále důležitějším aspektu hry je dnes ze všech elitních brankářů nejdále.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 23/2012 pod titulkem Největší Čech