Na dveřích třípatrového domu v Libčicích nad Vltavou, jehož chod zastřešuje nezisková organizace APLA, visí cedule: Vstupujte bez brýlí. A má své opodstatnění. Jedná se o Domov se zvláštním režimem – jediné pobytové zařízení v Čechách pro osoby, které mají diagnostikovanou některou z poruch autistického spektra a zároveň poruchu chování.
Zvonek beze jména přivolá Katku Balickou, vedoucí objektu. Jdeme do druhého patra. Je půl deváté. Potkávám hubeného Adama (22) v červených trenkách. Vstává. Nejprve se rozhlíží a po chvíli přijde a dá mi „hlavičku“. Mám štěstí, prý umí dávat takové, které bolí. Mě jen pohladí. Nekouká z něj nic špatného.
Pohled do prvního patra je odlišný. Bydlí zde dva 15letí kluci: Kuba a Martin. Oba jsou hyperaktivní a příliš nekomunikují. Potkávám jen Kubu, který má rád jízdu autem a skládačky. Dnes zde slouží Radka, čerstvá absolventka sociální pedagogiky. O svém vztahu ke klientům říká: „Ze začátku jsem nevěděla, jak se k nim chovat. Nyní už si rozumíme. Kluci dají jasně najevo, kdy jsou spokojení a kdy ne.“ Není tedy divu, že když Kuba dojí sušenky, mrští miskou o podlahu. Říká tím, že má dost a chce si zase hrát.
Stoupám do třetího patra, zde bydlí Vojta (24), Karel (22), Martin (17). Je deset hodin. Karel, černovlasý mladík, teprve vstává. Včera hrál počítačové hry do noci. Je pozitivně naladěný, mluví a mluví. Mezi mazáním rohlíku a zalitím čaje mě žádá o ruku. Je vidět, že se těší na víkend doma. Ve 12.48 mu jede vlak. Jako jediný z klientů jezdí domů sám, bez doprovodu. Vojta se také těší domů. Už zítra bude u táty. Nemluví o ničem jiném. Tři minuty se vydrží dívat na pohádku. Pak se zase hrozně těší.
Martin s Adamem mají v 11 hodin odjíždět do dílen. Jenže poslední dobou se nesnesou. A tak Adam sedí v kuchyni a opakuje: „Já do dílen nechci! Nechci! Já se bojím! Nechci do dílen!“ Adam se lidí rád dotýká, což Martinovi začalo vadit. „On na mě šahá, nepojedu, já nepojedu!“ vzpouzí se v předsíňce Martin. Je to velký boj. V nestřežené vteřině Martin chňapne po asistentových brýlích a rozdrtí mu je. Martinovi je necelých 18, má na sobě triko s nápisem „Don’t look“, má diagnostikován dětský autismus, lehkou mentální retardaci a cukrovku. V důsledku vrozeného handicapu se u Martina vyskytuje výrazné agresivní chování (1–2krát denně).
Je poledne, jsme v chráněné dílně, na oddechovém místě od domova a zároveň jakoby v práci. Martin se pouští do polepování krabičky od sirek, na Adama čeká broušení dřevěných kostek, ale celé dopoledne trucuje. Martin si za hodinu a půl vydělá 45 korun, protože polepí 90 krabiček od sirek. S úsměvem nasedá do auta. Je na sebe hrdý. Slovní fotbal se mnou však hrát nechce. „Nehraju hry, protože jsem naštvanej, když prohraju,“ říká.
Po návratu do domova mě Martin zve na návštěvu do svého pokoje. Žije v království hodin, mincí a turistických známek. To vše sbírá. Ukazuje mi své poklady a neustále se ujišťuje: „A kolik máš ještě času?“ Najednou si uvědomuji, že jsem s Martinem v pokoji sama. Co když se mu nebude něco líbit? Zaútočí na mě? Martin je sympaťák se zájmem o okolní svět a sám je ze svých občasných agresivních počinů nešťastný. Zásadní problém agresivního chování spočívá v tom, že jej může spustit nějaká Martinova myšlenka bez přímé vazby na aktuální situační kontext nebo pocit neúspěchu (třeba když uklouzne na náledí). Nic takového se nestane a povídáme si dál o životě. Z přátelské atmosféry nás vyruší zavolání na oběd.
Je půl třetí. Musím se rozloučit, nechce se mi. Tito lidé mě začali bavit. Nelituji je, snažím se je pochopit, stejně jako se možná oni neustále snaží pochopit naši změť sociálních pravidel a zvyků, ale zřejmě se jim to nikdy nepovede. Přesto mají nárok prožít důstojný život.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
