Tak se po prvním klidném čtvrtletí krize eurozóny projevila opět s plnou silou. Mluví se hlavně o Španělsku, kde se financování dluhu opět neúnosně prodražuje. Nervozita se zase mírně přelévá do Itálie či předvolební Francie.
Přitom evropskou politikou cloumají dva názory. První, blízký Německu, říká: nedělejte vědu z dočasného výkyvu úroků, když bude španělská vláda škrtat a odvážně reformovat, důvěru trhů si znovu získá. Druhý názor říká: právě předepsaná španělská léčebná kúra je příčinou zla. Španělské banky omezují úvěrovou angažovanost, pád cen tamějších nemovitostí se ještě nezastavil a vláda škrtá v rozpočtu příliš. Podle tohoto názoru má Itálie a do značné míry i Španělsko něco dělat s příliš nabobtnalým státem a líným státním sektorem. Z Francie a dalších zemí je stále více slyšet volání po prorůstové orientaci eurozóny a celé Evropské unie. Mimoevropské hlasy (Mezinárodní měnový fond, USA, státy BRIC) volající po zásadních institucionálních změnách v eurozóně a větší integraci jsou také stále silnější.
Jak tedy bude vypadat výsledný amalgám? Kdo „vyhraje“? Buďme smířeni s tím, že nevyhraje nikdo. Pokud se eurozóna a Evropská unie rozpadnou neorganizovaně a dojde k dalšímu volnému hospodářskému propadu či ekonomické katastrofě, budou zástupci škrtání říkat, že to bylo kvůli nedostatečným škrtům a neochotě vlád statečně reformovat a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
