Ve svém atmosférickém debutu Ať vejde ten pravý se švédský spisovatel John Ajvide Lindqvist inspiroval Romeem a Julií,Drákulou i literárním brakem a úspěšně překonal hranice žánrové literatury, ne nepodobně autorům severské krimi. Příběh dvanáctiletého šikanovaného Oskara a „již dlouho stejně staré“ upírky Eli zrcadlí otázky o povaze lásky a animalitě v nás. Přestože o krev a mrtvoly tu není nouze, tím pravým hororem je spíš samota a dospívání, šedé sídliště a existence z tamní restaurace.
I v následující knize Jak zacházet s nemrtvými zvolil autor podobnou žánrovou strategii, aby se opět pokusil zachytit „horor každodenní lidské existence“. V letní vlně veder začne jednoho večera trápit obyvatele Stockholmu nesnesitelná bolest hlavy a nedají se vypnout elektrické přístroje. Když vše pomine, zjistí, že se začali probouzet nedávno zesnulí lidé. Nejsou agresivní a netouží po čerstvém mase, ale po svých blízkých.
Zombie jsou podle Lindqvista odrazem nás samých, stávají se katalyzátory vin a nevyřešených vztahů. Pokládají otázky, kde leží hranice lásky, jak se jedinci i naše civilizace vyrovnávají se smrtí a konečností a zda jsou „naše světy“ propojeny.
Penzionovaný novinář ztratil vnuka, herec vystupující ve stand-up komedii manželku, hluboce věřící stará žena manžela a její stejně senzibilní vnučka dědu. Nejpůsobivější je hned začátek, kde se jejich bolest z odchodu milovaných mění v bolest z příchodu bytostí, které nejsou mrtvé, ale zřejmě ani zcela živé.
Poté však tempo upadá a kniha se drolí. Zahlcují nás popisy, ale ztrácí se psychologie postav i hutná atmosféra. Nepomáhá ani to, že autor kombinuje pohledy hlavních hrdinů s reakcí státního aparátu a stylově knihu ozvláštňuje záznamy „výslechů“ a pokusů se zombie či mediálními zprávami o „zmrtvýchvstání“.
Jako by si Lindqvist chtěl vystačit jen s původním (byť bezesporu originálním) nápadem a zapomněl na to nejpůsobivější ze svého debutu. Že žánry, v nichž sedimentují lidské obavy a strachy, mohou pomoci vyslovit mnohé věci přímo, a přitom bez doslovnosti, která by patřila spíš k jímavému hollywoodskému melodramatu.
Ani pasáž z „internačního tábora zombie“ a překombinovaně patetické vyústění nezmění dojem, že tentokrát nesledujeme literární show bývalého baviče a kouzelníka Lindqvista jako užaslí diváci. Spíš se ocitáme v pozici jeho asistentky, které je líto, že talentovaný šéf vytáhl jediné pořádné kouzlo na začátku, a pak zmatečně tahá z klobouku trochu vypelichané králíčky.
John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými
Přeložila Jana Holá, Argo, 328 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
