Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Kam jsme se to dostali

kresba Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
kresba Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Nejvlivnější český deník MF DNES měl minulý týden palcový titulek: „Soumrak kmotrů“. Děje se tak prý proto, že se podařilo odhalit korupční síť kolem podnikatele Romana Janouška. Jsme opravdu na tom tak dobře, abychom to mohli tvrdit? To je otázka. Všechny indicie v tuto chvíli naznačují, že jsme zatím pouze nahlédli do temné sluje.

Dominový efekt
Události posledních dní mají díky zveřejněným odposlechům Pavla Béma s Janouškem docela strhující tempo. A každý normální člověk si musí klást otázku, kde se to tahle zem – a já s ní – vlastně ocitla? Odpověď stvrzená uniklými odposlechy pražského exprimátora a jeho dvorního „lobbisty“ není úplně uklidňující. Propadli jsme se hluboko do bažin paralelního mocenského světa, kde kriminální šíbři úkolují „své“ politiky ke znásilňování veřejného zájmu, kde na sebe neznámé znepřátelené skupiny v boji o moc a zisk shromažďují archivy kompromitujících materiálů, čas od času je pouštějí do novin a dost možná jim v tom pomáhá i oficiální tajná služba. 

Zároveň nahrávky potvrdily obavu existující zde minimálně od povolebního prozrazení černého penězovodu budovaného na ministerstvu životního prostředí lidmi kolem Pavla Drobila – že totiž zdejší politici považují za nemožné, že by na stranické a mocenské scéně mohl člověk dokázat něco bez peněz nakradených z úplatků za zmanipulované veřejné zakázky. 

Taková je dnes zhruba tvář naší politické skutečnosti a namístě je samozřejmě otázka, jak jsme mohli klesnout až tak hluboko. Vysvětlením už bohužel nemůže být jen odkaz na dobu hlubinné celospolečenské destrukce komunismem, byť kořen spousty neduhů v ní opravdu spočívá. Nyní sklízíme i ovoce toho, jak slabí a nezkušení občané jsme byli v „nultém roce“ 1989, zatímco proti nám stál silný a zkušený, revolucí jen trochu rozkymácený stát. 

Pak jsme na začátku devadesátých let příliš brzy opustili transformaci, která to mohla změnit. Příliš brzy jsme uvěřili tomu, že vlastně stačí zavést jen základní ekonomická pravidla a vše půjde samo dál. Slovenský deník SME přesně pojmenoval, že strůjce mnoha současných potíží je Václav Klaus, který nejen že ty reformy jako první odpískal, ale odmoralizováním politiky připravil prostor pro šedou ekonomiku a vlastně i šedou politiku. Své dílo pak dovršil v rámci opoziční smlouvy s Milošem Zemanem, kdy tady vlastně zrušil pravidla volné politické soutěže ještě dříve, než se stačila uchytit. 

Ale ani on není jediný viník. On prostě učinil to, co mu usnadnilo vládnutí, a když zjistil, že to veřejnosti nevadí, zašel ještě dál. Dnes už má řady schopných následníků, kteří z tuzemského rozdání karet tyjí a drží díky němu výhodné posty. Takže zdejší korupcí prolezlý a pro veřejnost nefunkční systém bude samopohybem pokračovat dál i po Klausově odchodu. Tedy pokud se s tím nic neudělá. 

Formální odpovědnost

Otázka, co by se vlastně mělo udělat, je klíčová. Petr Nečas a jeho občanští demokraté se už tváří v tvář situaci klouzající od jednoho skandálu k dalšímu, ještě horšímu naučili nést formální odpovědnost. To znamená, že chybující politik je buď donucen odstoupit, nebo se od něj aspoň distancuje strana. Dostali jsme se však do fáze, kdy už to nestačí.

Nyní to již chce víc než jen proslovy. Veřejnost musí vidět jasné a systémové kroky. Jenže taková výzva se lehce řekne a těžce naplní. A to nejen v ODS. Když sociální demokracie vytvořila klientelistickou koalici s občanskými demokraty v Praze, šéf ČSSD Bohuslav Sobotka jen protestoval a nic nezmohl. Také nezapomínejme, že hejtmanem Moravskoslezského kraje je stále Jaroslav Palas, který je trnem v oku i vedení ČSSD, protože disponuje nevysvětleným bohatstvím a odmítá opustit svůj post. Nikdo s ním nic nezmůže, protože si vytvořil obrannou síť ze známostí ve svém regionu.

Strana není firma, odkud se „padouši“ dají lehce vyhodit. Taková pravomoc v politice se dá jednoduše zneužít k diktátorským praktikám – tedy k likvidaci nepohodlných lidí. Přesto bude ODS muset něco vymyslet, protože velké množství skandálů a jejich závažnost přesahují chyby jejích konkurentů. Kdyby teď například rozpustila celou pražskou buňku a začala ji budovat od začátku, byl by to radikální, ale zároveň téměř minimální krok. Zbourat tuto obrněnou pevnost se zdá nezbytné i přesto, že v jejím čele nyní stojí Bohuslav Svoboda, který se nepochybně snaží o změnu. Tohle už není o jednotlivcích.

Petr Nečas říká, že ODS se mění k lepšímu, že skandály jsou často staršího data, a tudíž není třeba něco zásadního měnit. V první části své teze má možná i pravdu, v té druhé však nikoli. Ve vnímání politiky hrají velkou úlohu emoce. O tom se mohla přesvědčit Iveta Radičová na Slovensku, která neměla nic společného s aférou Gorila, přesto zasáhla ji i její stranu tak, že dosud opoziční Smer získal většinu ve sněmovně. Když jsme půl roku před parlamentními volbami psali, že ODS a ČSSD zažije kvůli svému chování propad hlasů, budilo to úsměv, nicméně se to stalo. Takže premiérovo uspokojení, že lidé spatří jemný posun v jeho straně, je předčasné. 

Stejně vážně by předseda vlády měl vzít i mrazivé podezření, že minimálně část BIS možná nechrání veřejnost před organizovaným zločinem, ale čile s ním obchoduje. Kontrolu této těžko kontrolovatelné instituce je třeba změnit. V tuto chvíli i politici říkají, že nevědí jak, ale je nutné to udělat a například hledat inspiraci v zahraničí.

Klopýtat dál

Pro nezanedbatelnou část společnosti se jeví jako řešení, když padne současná vláda a přijde jiná, vedená sociálními demokraty. To nepochybně v jistém směru pomůže. Střídání vlád je zdravé už proto, že se zpřetrhají mocenské sítě. Jenže toto samo o sobě nebude stačit.

Varováním by nám mělo být, že už v polovině 19. století Karel Havlíček Borovský napsal: „Kdežto veliký počet občanů buď velmi málo, neb docela nic nerozumí záležitostem politickým, nabývají mnohé politické strany tím příležitost šiditi mnohé občany a proti jejich vlastnímu prospěchu vábiti je k sobě.“ Platilo to nejen v 19. století, ale také v tom 20., a dokonce i nyní v 21.

Jinými slovy, ani sociální demokraté, ani kdokoli jiný to bez veřejnosti nezvládne. Stále padají otázky, jak z toho všeho ven. Odpověď však nepřichází. Proč? Ona vlastně ani nemůže. Je to podobné, jako kdyby se někdo ptal, jak jít kupředu a nezakopnout u toho. Odpověď bude tak banální, že se bude zdát nepřesvědčivá. Prostě je třeba to stále zkoušet a klopýtat vpřed.

Jedno je ale jasné: z toho, co se tu dnes děje, by se společnost neměla hroutit. Nemalujme si realitu narůžovo, jsme momentálně v pěkném průšvihu. Dokonce se zdá pravděpodobné, že jsme zatím nenahmatali dno. Možná přijdou ještě odpudivější odposlechy, ale litovat se a stýskat si, jak nám ti zlí politici zas a zas ubližují a my za to nemůžeme, nemá cenu.

Béma volily statisíce Pražanů, Věci veřejné volily statisíce Čechů, takže se tu nezjevili odněkud z pekla. A koneckonců: proč by se vlastně politici měli mít na pozoru a cítit respekt ke společnosti, jejíž většina členů si neváží sama sebe a považuje se v průzkumech za bezvýznamné figurky, jejichž hlas nic nemůže změnit? Tento slabošský nesmysl už vyvrátil a zajímavě okomentoval Jiří Mahen v Knížce o českém charakteru z roku 1924, kterou nicméně končí slovy: „Věřím, že český člověk uplatní jednou své velké myšlenky i velkými činy. Věřím, že jeho srdce doroste na lidské srdce, kterému bude ničemný individualismus cizí. Věřím, že český člověk zbaví se hysterických pochyb své inteligence a vrhne se odvážně vstříc posledním myšlenkám.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].