V polospánku slyším za okny monotónní zvuk – aha, taky mne čeká škrábání auta!
Rychle kafe, co nestíhám vypít, nalévám do termosky. Zimní zvyk terénního pracovníka – mít s sebou v autě horké pití, péřovku a tlusté rukavice, až mne zase GPS zavede nejekonomičtější trasou do závěje… Rodiny, které navštěvuji, bydlí kdekoli v oblasti od Krušných hor po Českou Sibiř. Spojuje je to, že se jim narodilo dítě s postižením zraku, někdy i s dalším handicapem. Je to těžká situace, ve které se rodiče mohou obrátit na středisko rané péče. Terénní poradkyně rané péče za nimi pravidelně dojíždějí až domů, pomohou rodině pochopit potřeby dítěte, přizpůsobit mu domácí prostředí, podpořit jeho vývoj, časem najít školku… a přitom žít pokud možno běžným životem. Z našeho pražského střediska objíždíme takových rodin 140, po republice jich je přes pět stovek.
Dnes je mou první zastávkou mateřská škola v menším městě. Rodina slabozrakého chlapečka se jde domluvit, zda by mohl jejich Petřík chodit mezi „běžné“ děti. Postupně se oťukáváme, Petříka necháváme mezi dětmi a čelíme palbě otázek paní ředitelky. Je to jako studená sprcha: všichni jsme pro integraci, ale právě pro Petříka by byla speciální školka lepší, děti jsou často zlé… Musím být profesionální, formulovat opatrně, pravdivě, ale snažit se překonat hradbu předsudků. Mezitím zlé děti dobrácky nabízejí Petříkovi autíčka, hned zjišťují, že je třeba dát mu je až do ruky. Po hodince se loučíme, nic není rozhodnuto. Venku mamince zvoní mobil, tatínek je nedočkavý, jak to dopadlo.
Další rodina žije ve vesnici poblíž, měla bych to stihnout, než nevidomá Adélka půjde spát. Maminka je s ní sama, čas mé konzultace se dělí mezi ně obě. S maminkou přemýšlíme, jak stimulovat Adélčin hmat; po bytě lepíme jmenovky v Braillově písmu – Adélce se „puntíky“ líbí, aspoň je za pár let ve škole nepotká poprvé. Adélku nadchne něco tak obyčejného jako krabička s oblázky. Pak spí, sedíme u kávy. Vyslechnu, čím maminka žije, hledáme spolu, v čem jí pomoci. Vidím, že pro maminku je možná nejdůležitější právě čas na rozhovor.
Opět v autě, zastavuji u lavičky pod pomníkem. Kdysi se tu odehrála bitva, teď je to naopak kouzelně klidné místo s širokým výhledem do kraje. Na mokrou lavičku položím deku, svačím a v zimním odpoledním slunci si píši poznámky z obou konzultací. Ale ruce začínají mrznout – rychle do auta a dál.
Mířím do střediska, do našeho suterénu v centru Prahy. Hlaholím kolegyním na pozdrav, ale koukám, že jsou všechny nějak zamrzlé. Už jsi to slyšela? Dneska zveřejnili výsledky dotačního řízení na ministerstvu práce a sociálních věcí… Odsouhlasené peníze nám stačí na pět měsíců – a co pak? Nebudeme moci vyhovět novým zájemcům – těm, kteří právě na počátku své nelehké cesty s dítětem potřebují nejvíce pomoci. A když se nic nezmění, bude nutné předčasně ukončit péči i u rodin již přijatých a opustit je v jejich složité situaci. Třeba zrovna ve chvíli osudového rozhodování o tom, zda dítě nedat do ústavní péče (a ta je pro stát skutečně velmi drahá – když pomineme její ostatní aspekty).
Přemýšlím, jestli raná péče může být ještě levnější. Pravda, potřebujeme plat, cestovné a nějaké to zázemí, odkud se na své cesty vydáváme. Ale jinak už vlastně jen krabičku s oblázky, hlavu plnou zkušeností, ochotu naslouchat. Rodiny mají na tuto službu ze zákona nárok bezplatně. Co jim příště řeknu – bohužel, žádné „příště“ už nebude? Co řekneme těm, kteří nám zavolají z porodnice, že potřebují pomoc a oporu?
JANA VACHULOVÁ,
terénní poradkyně Střediska pro ranou péči
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
