Řím 26. září 1973. Rohové Palazzo Sacchetti na Via Giulia, číslo popisné 66. Uvnitř domu hoří. Taková hloupost: požár založený cigaretou v ústech. O několik týdnů později musí rakouský spisovatel Thomas Bernhard napsat:
„Na následky popálenin (…) zemřela v jedné římské nemocnici nejinteligentnější a nejvýznamnější spisovatelka, která v tomto století vzešla z naší země.“
Řeč je o Ingeborg Bachmannové. Její eseje o filozofii, literatuře a hudbě vyšly na sklonku loňského roku pod názvem Místo pro náhody II v nakladatelství Triáda.
Člověk je jediná bytost, která dokáže k něčemu směřovat. Snad to je důvod, proč se tak často zdá, že osud je příběh psaný od konce. I Bachmannová je ten případ. Její smrt v římské nemocnici pravděpodobně nezapříčinily ani tak popáleniny jako spíš úzkost, silná závislost na lécích a alkoholu. Už v mládí okouzlila Heinricha Bölla, Güntera Grasse a další členy Skupiny 47, kteří jí přiřkli roli zázračného dítěte rakouské literatury. Zprvu ji naplňovala, ale jak se postupně propsávala mimo řeč a řečnění doby, začala jí tato role být těsná. Při přebírání své poslední ceny pronesla slova, která jsou také jejím posledním publikovaným textem: „Když v tuto chvíli někdo jako já vyjde na veřejnost a otevře ústa, už to samo ho musí vést k závěru, že je tu naprosto nepatřičně. (…) Neboť hodina, jako je tato, nemá absolutně nic…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
