Zeď má přesně tu barvu, kterou má rád: žlutou, podobnou uvařenému vajíčku. Visí na ní cedulka s nápisem „doc. Kovanda Jiří, 1953“, vedle ní vidíme pár podivných předmětů, červenou lampičku, nějaký drát, stojan na lahve. Klidně by to mohla být další instalace Jiřího Kovandy. Podobná těm, na jaké se teď chodí dívat milovníci umění po celém světě. Jenže není. Pod cedulkou totiž leží upoután na lůžko sám Kovanda: jsme na traumatologickém oddělení motolské nemocnice, kam ho minulý víkend letecky přepravili z Paříže poté, co si tam po své vernisáži při pádu ze schodů zlomil pánev. „Nejlepší by bylo, kdybyste to tam vůbec nepsal. Vždyť se mi lidi budou smát!“ říká z postele Kovanda a po unavené tváři mu přeběhne úsměv.
Nadhled ke Kovandovi patří odjakživa. Právě díky němu se ve svých sedmapadesáti letech dostal na samý vrchol zdejší, a vlastně i mezinárodní výtvarné scény. Je to fascinující: léta byl naprosto neznámou postavou, pak se cosi zlomilo a jen loni měl u nás a v cizině nějakých pětatřicet výstav (včetně pařížského Centre Pompidou), z toho šest samostatných. Aktuálně vedle zmíněné nešťastné prezentace probíhá ještě jeho retrospektiva v Chebu a čerstvě mu vyšel i velký katalog. První publikace, která shrnuje jeho dosavadní tvorbu. „Kdyby se to aspoň stalo nějak hrdinsky. Ale takhle hloupě ze schodů!“
Tak nějak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
