Každé ráno tak strašně bolí. Budík mi zvoní něco málo před šestou a já vím, že začne rutina, kterou nenávidím. Je načase posnídat, hodit sprchu a vrátit se zpátky do reality všedního dne.
Posledním rokem navštěvuji víceleté gymnázium a můžu říct, že šest let na jedné škole je vážně trochu moc. Lidi, které jsem míval dříve rád, dnes už nemůžu ani vystát. Stalo se toho mezi námi tolik, že už se jim nemůžu podívat do očí bez toho, abych viděl tu bolest, kterou mi způsobili. Ale nemám důvod se litovat. Věřím, že i já jsem možná některým z nich ublížil a neříkám, že všichni z nich jsou špatní. Když vcházím do třídy, tak vlastně ani nečekám žádný pozdrav, nečekám žádné úsměvy. Proč taky? Přeji si jen, abych už byl pryč, pryč z téhle školy, pryč z Třince. Asi je to prokletí tohoto města, protože pryč chce každý. Do maturity zbývá jen pár měsíců, které snad nějak dopadnou. Těch pár měsíců, kvůli kterým se každé ráno probouzím, mám sílu vstávat a celé tohle divadlo přežívat.
Dnešní školní den mi utekl docela rychle. Nic zajímavého se v něm nestalo, nikdy se v něm vlastně nic neděje. Ve čtyři odpoledne konečně odcházím. Ale rutina ještě zdaleka neskončila. V mojí hlavě se odehrává boj. Boj o to překonat lenost a jít něco dělat. Za chvíli mě čeká maturita, začíná mi téct do bot a já se ještě nezačal ani učit. Nemám sílu donutit se ke čtení, nemám sílu se přemoct a vypnout Facebook, nemám sílu vzít tužku a začít něco psát. Mám tolik snů a pořád o nich jen mluvím. To je věc, která mi jde nejlíp, a je to tak asi jediná věc, kterou vážně umím. Mluvit o svých snech. Sním o tom, že jednou napíšu něco velkého, o tom, že svět ve skutečnosti není zas tak zlý, o tom, že můj život má smysl, a o tom, že jednou bude líp.
Můj den dnes vypadá tak, že se snažím uspořádat si v hlavě, co vlastně chci. Chci se odstěhovat z domu, který se pro mě za těch 18 let, co v něm bydlím, stal úplně cizím. Chci, aby můj článek vytiskli v Respektu. Chci, aby mí přátele věděli, jak se cítím. Bohužel, a dnes tomu není jinak, to většina mých přátel neví. Občas pochybuju, jestli nějaké vůbec mám. Poslední dobou mám ale chuť být sám. Není to ani tak chuť být sám, spíš nechuť být s někým. Stává se snad ze mě samotář? Samotu nenávidím, ale stejně si ten dnešní den prožívám po svém a bez ostatních.
Venku je tma. Jsem připraven vydat se do toho tajemného večera, dávám si sluchátka do uší a jdu, neznámo kam. Jsem jakoby ve svém, tak trochu jiném světě. Poslouchám hudbu, kterou mám tak rád, dívám se na krajinu kolem, dýchám ten čerstvý večerní vzduch. Není krásnější pocit. Teda já věřím, že krásnější pocit existuje, ale ten jsem zatím ještě nepoznal. Uvědomuju si, že život vlastně vůbec nemusí být špatný. Dochází mi, že jednou bude lépe, že třeba jednou napíšu něco, co možná změní svět, že třeba poznám lidi, ze kterých budou opravdoví kamarádi, kteří vědí, jak mi je.
Je mi najednou tak nějak hezky. Je nad mé síly se vrátit. A tak pokračuju dál. Fouká chladný, zimní vítr, který mi připomíná, jak moc se těším na jaro a jak moc mi chybí léto. Čas utíká tak rychle, když si nejvíc přejeme, aby se alespoň na chvilku zastavil. Je něco po desáté a já bych nejspíš měl jít domů. Chvilku to trvá, než najdu cestu zpátky, ale nakonec ji přece jen najdu.
Ve své posteli pořád ještě cítím kus přírody, ze které jsem právě přišel a ve které bych tak rád ještě byl. V hlavě mi zní sladká melodie vítězství, že jsem zdárně přežil další den. Před spaním si naliju skleničku skotské a usínám. Bude se mi dnes hezky spát. Věřím, že zítra se tomu velkému, tlustému a zlému Goliáši, který si říká škola, postavím, jako se mu tehdy postavil maličký David. Od zítřka přestávám snít a začínám se učit.
ROSTISLAV SIKORA, student gymnázia
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
