Tvorba Marka Thera je v posledních dnech tak populární, že se ocitla i v jedné ze služeben české policie. Vizuální kvality, jež autorovi před týdnem potvrdilo vítězství v prestižní soutěži o Cenu Jindřicha Chalupeckého pro výtvarníky do 35 let, půjdou tentokrát poněkud stranou. Policie si Therův vítězný film promítá proto, že jeden z návštěvníků pražské galerie DOX, kde výstavní finále probíhá, Thera udal: podle něj oceněný kousek propaguje pornografii.
„V tom filmu není nic explicitního a nedělal jsem ho kvůli byznysu, takže s pornografií nemá nic společného,“ říká Ther a lze předpokládat, že k podobnému závěru nakonec dojdou i zdejší úřady.
Jádro díla je skutečně úplně jinde. Dvacetiminutový snímek Das wandernde Sternlein (Putující hvězdička) vypráví temný příběh z konce války, kdy v Sudetech zmizí malé dítě. Ther nabízí provokativní, emočně náročný, především však soucitný pohled na jeho zneužití i smrt. Dítě pak svěřuje do péče něžných lesních tvorů, kteří ho odnášejí do nějakého jiného, lepšího světa.
Několik identit
Že bude Mark Ther k umění přistupovat tak trochu jinak než většina jeho kolegů, bylo jasné už během jeho studií na Střední umělecké škole Václava Hollara. Mladík výrazného androgynního vzhledu v 90. letech silně prožíval hledání vlastní identity. Pomáhala mu s tím stylizace do postav jeho dvou idolů: operní divy Marie Callasové a výtvarníka Andyho Warhola. Ther se snažil přiblížit nejen jejich podobě, ale osvojil si i jejich gesta a dikci. „Callasová byla něco mezi ženou a mužem, nemusela ani zpívat, stačilo, když se jen pohnula, a byl to fascinující hudební zážitek. A Warhol byl možná pro spoustu lidí nechutný, ale měl ohromný sex-appeal, byl to takový tanečník, který neustále dělal velkou show,“ vysvětluje Ther, v jehož stylu oblékání i projevu dodnes najdeme cosi z řecké sopranistky i newyorského popartisty.
Převlečený za Callasovou se objevil v několika svých raných krátkých videích. „Mým záměrem je, aby se jimi divák pokochal jako já,“ říká Ther s tím, že se vždy snažil přiblížit filmovému vyprávění, protože je „z abstraktního videoartu nešťastný“. Úkolu točit krátké, leč velké příběhy se věnoval během sedmi let studia na Akademii výtvarných umění. Byl sem sice přijat do malířského ateliéru Vladimíra Skrepla, záhy ovšem přešel na nová média k Michaelu Bielickému. Jeho první filmy byly ještě kvůli amatérské technice a statujícím kamarádům jakýmisi uměleckými home videi. Když se ale díky spolupráci s FAMU na AVU dostala profesionální technika, zprofesionalizoval se i Mark Ther.
Na vysoké škole se zároveň potkal s Ondřejem Brodym, který se proslavil šokujícími videi zobrazujícími otevřeně například sex mezi seniory. Brody si v nich dost cynicky zkoušel, kam až je jako režisér situace schopen zajít, například ve snímku Miss Krimi přiměl prostitutku v důchodovém věku k ponižujícímu striptýzu v zasněženém lese. Ther mu pomáhal s natáčením a s odstupem k tomu dnes říká, že to pro něj byla dobrá zkušenost: „Alespoň jsem se mohl v reálu podívat na heterácký sex.“ Spolupráce podivínské dvojice skončila ve chvíli, kdy po diplomce Brody zamířil na stáž do Nizozemska, zatímco Ther do New Yorku.
Pro otrlé
Therův pohled na svět se poté stal ku prospěchu věci mnohem citlivějším. Po návratu z Ameriky natočil přelomový snímek Der kleine Blonde und sein roter Koffer (Blonďáček a jeho červený kufr), jenž je metaforou pro všechna intimní tajemství, která si neseme v sobě. Ve filmu si přitom vystačil se záběrem na rozpačitého chlapce jedoucího ve vlaku se záhadným rudým zavazadlem, na něhož v komentáři vzpomínají dvě přítelkyně.
Video se před třemi lety promítalo na vůbec první Therově velké samostatné výstavě, kterou mu uspořádala Galerie hl. města Prahy na Staroměstské radnici. Kustodky tehdy ale návštěvníkům rozmlouvaly, aby do galerie vůbec chodili. Ther tu totiž promítal i snímek, jímž nechal jinak poměrně konzervativní výstavní instituci vstoupit na půdu žánru queer, který nabourává tradiční představu o našich sexuálních rolích.
Ve filmu Hanes natočil dvojici hochů ležících na posteli v kaluži vlastní krve (pochopitelně umělé) a k tomu pouštěl reprodukovaný vyčítavý telefonát jejich pravděpodobného zhrzeného milence. „Chtěl jsem ukázat, jak to někdy nefunguje, i když máte stejné pohlaví. Přivedlo mě k tomu, že mí přátelé odjeli bez rozloučení do Berlína; opustili mě, tak jsem je zabil.“
Neméně pobuřující pověst jako queer má přitom v našem prostoru i jiné téma, které Thera už několik let nepřestává vzrušovat: odsun sudetských Němců. I v něm přitom zkoumá především svou vlastní identitu.
Skutečný příběh
Therova rodina z otcovy strany totiž pochází z Broumova. Dědeček s babičkou spolu mluvili německy a jejich život se řídil specifickými sudetskými podmínkami: cítili se jako Češi, přestože hovořili jinou řečí a udržovali jiné kulturní zvyky. Odsun je naštěstí těsně minul, úřady obměkčil fakt, že jejich příbuzný byl popraven během heydrichiády. Z Československa Therovi prarodiče odešli do Bavorska až v roce 1968. Když se před pár lety výtvarník začal proplétat těmito rodnými kořeny, stiskly ho tak, že ho dodnes nepustily.
Ther začal spolupracovat s profesionálními filmaři a jeho díla tak vizuální kvalitou ihned předčila naprostou většinu zdejší videoartové produkce. Platí to třeba pro jeho Pflaumen (Švestky), v nichž malý chlapec utíká z domova v domnění, že se tak zachrání před odsunem. Nebo lehčí film Was Für ein Material (Jaký to materiál), v němž člen Hitlerjugend laškuje se svým vrstevníkem z vesnice a milenecké hrátky je přivedou až k zesměšňování nacistických symbolů. A stejně bravurně je natočené i dílo Das wandernde Sternlein,za které Ther nyní dostal Chalupeckého cenu.
„Příběh jsem si vymyslel a hledal jsem hlas, který by ho komentoval sudetským dialektem. Dostal jsem se k paní Elfriede, která žije za Velkým Šenovem. A když si přečetla scénář, řekla mi, že ten příběh zná. Že se stal ve 20. letech a pak na konci války, kdy se v Sudetech ve velkém ztrácely děti. Koukal jsem jak blázen,“ vzpomíná Ther. I osobní zkušenost devadesátileté paní Elfriede tak podporuje podmanivost snímku, z něhož vyzařuje obrovské množství nezvladatelných běsů, ale zároveň i hojivých citů.
Hlubokým vhledem do individuálního traumatu se tu Therovi podařilo bez jakéhokoli ideologického zabarvení vystihnout trauma kolektivní, což je věc, která se ve veřejné debatě o česko-německých vztazích většinou nedaří ani dvadvacet let po revoluci. Své téma se chystá Ther příští rok rozpracovat i v takřka celovečerním snímku na plánované výstavě v pražské Galerii Václava Špály.
Náročná investice do natáčení si logicky vyžaduje i náročnějšího sběratele. Svá videa vytvářená v pěti až sedmi kopiích si dnes autor cení zhruba na 70 tisíc korun, zatím si je od něj koupila Národní galerie, Sbírka Marek či známý developer a mecenáš Alberto Di Stefano. Jinak se Ther živí příspěvky do internetové umělecké televize Artyčok.tv, což mu stačí na zaplacení „takových těch sociálních věcí“.
Svou tvorbu představuje i na zahraničních filmových festivalech, kde se mu evidentně daří navazovat cenné kontakty. Seznam se brzy nejspíš rozroste o scénu v New Yorku, kam odjede na šest týdnů v rámci odměny za vítězství v Chalupeckého ceně.
Mark Ther
Narodil se v roce 1979. Malbu studoval na Střední umělecké škole Václava Hollara a Akademii výtvarných umění, časem ale přešel k natáčení krátkých, pro leckoho šokujících videí otevírajících sexuální i historické třinácté komnaty naší společnosti. Před týdnem se stal v pořadí jednadvacátým laureátem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, jako vůbec první autor ji získal za video.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
