Dopisy

ČESKÝ VELIKÁN MAGOR

RESPEKT 46/2011

Potřebné ohlédnutí za bouřlivým, neohebným a nepokořitelným životem, ale s chybičkami. Netýkají se Ivana Martina Jirouse, nýbrž kreslíře Jana Steklíka. V textu jste mu pozměnili jméno na Stehlík. A s Karlem Neprašem byli neodvolatelnými řediteli Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Tak zní celé jméno jejich neformálního sdružení, do kterého mě jako neodvolatelného hosta přijali v roce 1982.

Humor té školy nikdy nebyl drsný, to jenom Neprašova sochařská tvorba se takovou jevit mohla. Steklík sám proslul jako kreslíř něžných ňadrovek, kterými okouzloval – a mocné vzteklil – nejprve ve Skácelově a Trefulkově Hostu do domu, od roku 1989 pak v ROK – Revui otevřené kultury. Za všechnu jeho grafickou tvorbu třeba plakát ke Karamazovcům Petra Scherhaufera v Huse na provázku… K jeho méně zdařilým vědeckým experimentům patří pokus o přenesení teplomilné žabky kuňky ohnivé z mošovských slepých ramen Dyje, zničených novomlýnskými vodními nádržemi, do ňadrojezírek mezi ňadrozáhony Podorlicka, konkrétně v Ústí nad Orlicí a v Koburku na Lanškrounsku.

Jiří P. Kříž

Není smrk jako smrk

RESPEKT 45/2011

Ve vší úctě k dosavadní publicistické činnosti paní Heleny Štorchové si dovolím pár připomínek k jejímu sloupku. Již z úvodní věty článku: „S prvními ranními mrazíky ochladl spor o kácení lesů v Národním parku Šumava“ je zřejmé, že pokud si pisatelka plete kácení kůrovcem napadených stromů s kácením lesů, má jen mlhavou představu o tom, co se skutečně na Šumavě děje.

Romanticky laděný text má zapůsobit na city čtenářů a připravit půdu pro závěrečnou větu… proč tedy neponechat aspoň část šumavských lesů jejich kůrovcovému osudu?

Rád bych autorce připomenul, že již v roce 2007, z rozhodnutí tehdejšího ministra životního prostředí, bylo její přání splněno a část lesa byla kůrovci obětována (oficiálně se uvádělo 160 tisíc, ale ve skutečnosti prý to bylo mnohem více, snad až 300 tisíc m3). Výsledkem uvedeného rozhodnutí je současná rekordní kůrovcová kalamita a katastrofální stav lesů na Šumavě. Zda to byl úmysl, či nezvladatelný úkol, nechť rozhodnou odborníci. Proč komentuji to, co autorka v článku napsala? Chci poukázat na to, že autorčin romanticky laděný slepenec vět nejen že si plete hrušky se švestkami, ale přesto si najde své čtenáře a tak splní svoje matoucí poslání. Stále se najde dost lidí, kterým stačí zahrát na city otázkou, proč se na Šumavě zbytečně kácí les, když příroda si pomůže sama a zadarmo – jak uvádí autorka.

Ano, příroda si zcela jistě vždycky nějak pomůže. Otázkou je, za jak dlouho a za jakou cenu. Obhájci suchého lesa tuto dobu většinou neuvádějí.

Nedovedu posoudit, zda je to chybou orgánů ochrany přírody, nebo nezájmem médií, že dosud nebyla zveřejněna mapa Šumavy s vyznačením rozlohy zničených lesů a rychlosti rozšiřování kůrovcové zkázy. Byla by to informace názorná, pro posouzení vážnosti situace zcela jistě potřebná, a protože se jedná o národní park v obydlené krajině, pak vůči občanům této země naprosto nezbytná.

František Nykles,

Šumava