Tři sta mužů v černých oblecích sedí a poslouchá. Na bankovním kongresu ve Frankfurtu nad Mohanem právě hovoří nejvlivnější z řečníků, šéf německé centrální banky Jens Weidmann. Komplikovaným jazykem ekonomů a úředníků u pultu opakuje svůj neochvějný názor: Evropská centrální banka nesmí neomezeně nakupovat státní dluhopisy předlužených států, kterým investoři na finančních trzích půjčují za nebezpečně se zvyšující úroky. To je prostě „tištění peněz“ a takto jednoduché, rychlé řešení dluhové krize neexistuje. Pomohou jen přísné úspory, reformy a odpovědné hospodaření.
Publikum tleská. Šéf mocné soukromé Deutsche Bank Weidmanna chválí za „fantastickou řeč“. Třiačtyřicetiletý centrální bankéř, který se stává jednou z nejdůležitějších osobností Evropy v čase krize, si po tomto svém listopadovémproslovu může být jistý jedním: navzdory neustálé zahraniční kritice přístupu Němců ke krizi eura za ním němečtí bankéři a ekonomové stojí.
Proti všem
Jens Weidmann je v situaci, které se lídři demokratického Německa vždycky vyhýbali. S nadsázkou můžeme říct, že teď se svou pravdou stojí proti celému světu.
Nicolas Sarkozy, David Cameron, José Manuel Barroso, Barack Obama, nejuznávanější ekonomové anglosaského světa, nejkvalitnější ekonomická periodika jako Financial Times a The Economist. Ti všichni požadují to, co Weidmann striktně odmítá: aby Evropa vydávala společné dluhopisy (eurobondy) nebo aby povolila Evropské centrální bance neomezeně nakupovat dluhopisy předlužených zemí a fungovala tak jako věřitel poslední instance. Jen to prý zastaví rozpad eura. Jens Weidmann je však proti – takové nápady prý porušují evropské smlouvy, a navíc jsou z principu špatné. Jeho hlasu pořád naslouchá i Angela Merkelová, jíž do letošního května sloužil jako hlavní ekonomický poradce.
I z reakce publika na kongresu ve Frankfurtu je zjevné, že Weidmann není osamělým rebelem s neúměrně vysokým vlivem. Neexistuje sice takový průzkum, ale má zřejmě podporu většiny německých bankéřů a makroekonomů, reprezentuje názor německého ekonomického establishmentu. Podobné názory samozřejmě sdílí i řada politiků a analytiků z jiných států Evropské unie a do značné míry i nový šéf Evropské centrální banky, nikde však nejsou tak dominantní jako v Německu. Na něm přitom závisízáchrana eurozóny a v důsledku i osud světové ekonomiky. The Economist odpovědnost německé kancléřky ilustroval bonmotem, že Merkelová je jediným politikem, který může zabránit Baracku Obamovi ve znovuzvolení.
Situace je přitom naléhavá. Finanční nákaza se v těchto dnech šíří do jádra Unie. Banky a penzijní fondy prodávají evropské státní dluhopisy a stahují své peníze z evropských bank, které většinu dluhopisů Řecka, Itálie, Španělska a Francie drží. Minulý týden mělo s prodejem státních dluhopisů s desetiletou splatností potíž i Německo. Čtenář komentářů předních zahraničních periodik rychle získá dojem blížícího se ekonomického tsunami. V této situaci je propast mezi řešeními přicházejícími z Německa a ze zbytku západního světa zjevnější než kdy dříve. Naposledy se projevila minulou středu.
Krok za krokem – ale kam?
„Je to mimořádně nevhodné … je to falešný signál…,“ reagovala ve středu Angela Merkelová na krok Evropské komise, která představila tři různé modely na zavedení eurobondů. V jejich rámci by silné ekonomiky typu Německa pomáhaly ručit za nové úvěry nalomených států typu Itálie, kterým už investoři nevěří a nechtějí jim půjčovat. Italové by skrze tyto společné evropské dluhopisy získali přístup k potřebným novým půjčkám; vyhnuli by se stále se zvyšujícím úrokům, jež je ženou směrem k bankrotu.
„Diskuse o eurobondech je teď namístě více než kdykoli dříve… Získal by se díky nim čas k provedení reforem zadlužených zemí,“ napsaly minulý týden v redakčním editorialu Financial Times. Rozšířená je totiž obava, že často iracionální psychologie finančních trhů jinak povede k rozpadu eurozóny, dříve než budou vidět výsledky úspor a reforem. Řada ekonomů proto evropské dluhopisy, případně neomezený zásah Evropské centrální banky považuje za skoro jedinou cestu k záchraně společné měny.
Angela Merkelová a německý ekonomický establishment jsou jiného názoru. Eurobondy jsou pro ně „zdánlivě snadným řešením“, které odvrací pozornost od potřeby si „pomalu, krok za krokem, opět vypracovat důvěru investorů“. Obávají se, že by zadlužené státy přestaly šetřit a reformovat, jakmile by zase získaly přístup k levným úvěrům – tento přístup by přitom platili a ručili za něj Němci. Tato obava je také opodstatněná. Když Evropská centrální banka v létě v omezené míře začala skupovat italské státní dluhopisy a bránila tak zvyšování úroků za jejich splácení, tehdejší italský premiér Silvio Berlusconi výrazně polevil ve svém elánu prosazovat hospodářské reformy.
Jens Weidmann ani Angela Merkelová nejsou proti další integraci Evropy, ani vážnost situace nepodceňují, což jim řada kritiků vyčítá. Evropa „čelí nejtemnější hodině od druhé světové války“, řekla kancléřka naposledy před dvěma týdny na kongresu své Křesťanskodemokratické unie (CDU) v Lipsku. „Úkolem naší generace je dokončit měnovou a hospodářskou unii a vytvořit v Evropě politickou unii,“ pokračovala ve svém projevu a dodala slova, která její politickou strategii vystihují nejpřesněji: „Krok za krokem.“
CDU na kongresu schválila evropský program, který volá: „více Evropy“ a chce změnit tvář kontinentu. Je z toho zjevná postupná proměna postojů Angely Merkelové, jež se až do léta vzletným slovům a výzvám k budování politické unie vyhýbala. Pod tlakem přibývající kritiky, prohlubování krize i rad přesvědčeného Evropana a ministra financí Wolfganga Schäubleho postupně začala měnit svůj názor.
Merkelová a Schäuble chtějí změnit evropské smlouvy. Dlužníci žádající o pomoc by se například dostali pod přímou kontrolu Bruselu. Mohla by vzniknout i funkce speciálního komisaře, který by předluženým zemím doporučoval změny v rozpočtu a mohl by vystoupit i v národním parlamentu. Státy porušující Pakt stability by byly automaticky trestány – tuto změnu koncem týdne podpořil i Nicolas Sarkozy. Podle CDU by reforma evropských smluv mohla být připravena koncem roku 2012. Byl by to jednoznačný posun k politické unii, který by předpokládal změnu německé ústavy – ta podle ústavních právníků již neumožňuje příliš velký přesun dalších pravomocí na evropskou úroveň. Němečtí politici z různých politických stran stále častěji koketují s myšlenkou, že by o takové změně ústavy měli hlasovat občané v referendu.
Tyto debaty uvnitř vládní CDU a zpravodajství o nich v německých médiích při četbě vyvolávají dojem, že Němci poznali nutnost užší integrace a teď už Evropu povedou k záchraně. Takový dojem ovšem vydrží jen do nalistování reakcí anglosaských odborníků. „Rétorika paní Merkelové je prázdná a odtržená od aktuálního dění v Evropě,“ komentoval například týdeník The Economist. Debaty o změně evropských smluv a referendu považuje za zbytečné – znějí hezky v dlouhodobém pohledu, ale vůbec nijak nepřispívají k řešení momentálních akutních problémů. „Volání kancléřky po politické unii je nejvíce nepřiměřené ve chvíli, kdy si uvědomíme, že Němci odmítají prakticky všechny návrhy, jak jde krizi eura vyřešit,“ pokračuje The Economist a podává už zmiňovaný výčet řešení: eurobondy či neomezená působnost Evropské centrální banky, jež by se měla chovat podobně jako americký Fed.
Kde se bere taková názorová propast mezi Němci a zbytkem Evropy? Němci mají záchranu eura zaplatit, a je proto vcelku pochopitelné, že chtějí za svou investici záruky v podobě úspor a reforem v zemích, které podle jejich názoru „žily nad poměry“. „Evropa se učí mluvit německy,“ nazval tento tlak na jihoevropské ekonomiky šéf parlamentní frakce CDU Volker Kauder; „ideologie německého euronacionalismu“, pojmenoval ho kriticky přední sociolog Ulrich Beck.
To ale pro vysvětlení nestačí. V úvodu zmíněný aplaus německých bankéřů pro Jense Weidmanna je totiž ukázkou možná zásadnější příčiny rozdílných postojů: ideologických odlišností mezi německými, francouzskými a anglosaskými makroekonomy.
Dvě německé lži
„Při psaní své studie jsem si všimla jedné věci: necituji žádné německé odborníky. Samé Francouze, Američany, Brity…,“ říká během berlínského setkání Daniela Schwarzerová, která v nejvlivnějším německém zahraničněpolitickém think tanku SWP vede evropské oddělení. Ve zmíněné studii už loni v létě popsala, že tehdy prosazované záchranné kroky zdaleka nebudou stačit. A že Angela Merkelová nakonec bude muset souhlasit s navýšením záchranných fondů, které pro ni tehdy bylo tabu. Schwarzerová již tehdy došla k závěru, že krizi pohání jednání investorů na finančních trzích, a proto se bez rychlého, radikálního kroku bude dále šířit a prohlubovat. Tím radikálním krokem mohou být právě celoevropské záruky za nové dluhy.
„V Německu takové studie nevycházely, přitom ve Francii, Británii a jinde se takto argumentovalo běžně,“ vzpomíná Schwarzerová a pokouší se o vysvětlení tohoto rozdílu: Tradice německé makroekonomie je prý odlišná od té anglosaské a francouzské, to vede k tomu, že německá debata o euru působí tak odtrženě od zbytku Evropy. Jejím jádrem je strach z toho, že by „tištění peněz“, tedy aktivnější zásahy centrální banky, vedlo k vysoké inflaci, tedy znehodnocování měny. Tak jako se to s katastrofálními dopady stalo ve výmarské republice ve dvacátých letech minulého století. Centrální banky si proto mají hlídat nezávislost na tlacích politiků a jejich role má být omezena na hlídání nízké inflace. Řešením jsou rozpočty bez velkých dluhů, disciplinované hospodaření a dodržování pravidel.
„Existují dvě německé lži, kterým všichni věří. Jsou myšlenkovým základem řešení, jež Němci navrhují,“ pustil se minulý týden do vysvětlení této tradice Wolfgang Münchau, německý komentátor Financial Times. Stejně jako Schwarzerová už loni na jaře vcelku přesně předpovídal další prohlubování krize, pokud jejím řešením mají být především řecké úspory.
První, „fiskální lež“ vznikla při hledání odpovědi na otázku, co je vlastně příčinou současné krize. Němci stále věří, že na vině je špatná rozpočtová politika jihoevropských států. Jenže současná existenční krize Evropy už podle Münchaua dávno nemá mnoho společného s Řeckem – ohrožuje státy, které rozpočtová pravidla eurozóny dodržovaly. Ve skutečnosti její původ leží v psychologii finančních trhů, v jejich nejistotě a spekulacích. Jenže špatná odpověď na příčiny krize vede ke špatným řešením: „Úsporami se z této krize nedostaneme. Ani strukturálními reformami,“ napsal Münchau –jinak právě stoupenec eurobondů a změn v pravomocích Evropské centrální banky –ve sloupku, jejž publikoval server Spiegel Online.
Druhá lež souvisí se zmíněnou německou inflací dvacátých let – ta měla podle Münchaua složitější příčiny, neměla by určovat dnešní názory německé elity a v této chvíli závratná inflace vůbec nehrozí.
Ve svém shrnutí je ekonom, jehož předpovědi z minulých dvou let se naplňovaly až nebezpečně často, velmi pesimistický. „Důvodem k pesimismu je skutečnost, že máme už jen velmi málo času. Maximálně jeden nebo dva měsíce. Nemůžeme již předpokládat, že se politikům během tak krátké doby podaří změnit zaběhnuté vysvětlení krize a vyvodit z toho rychle důsledky,“ píše tento zakladatel serveru Eurointelligence.com.
Nová fakta, nové názory
Angela Merkelová ale umí rychle měnit názory. Jako dlouholetá příznivkyně jaderné energetiky po letošní havárii ve Fukušimě ohlásila konec atomových elektráren v Německu. Mnohokrát se také úspěšně postavila establishmentu své strany a prosadila kroky, které předtím požadovala levice. Naposledy předminulý týden na kongresu v Lipsku podpořila zavedení minimálních mezd. „Bezpodmínečná kapitulace před duchem doby,“ nazvali její přístup čtyři zhrzení konzervativní členové CDU v právě publikované knize.
Angela Merkelová by tuto svou vlastnost určitě popsala jinými slovy – jako schopnost přizpůsobit své názory novým faktům. V tom leží šance pro Evropu. Merkelová nechce rozpad eura, který by měl pro Evropu nebezpečné dopady. Bude ochotná ho zachránit i za cenu toho, že bude muset popřít své předchozí názory – koncem týdne už se v německých médiích začalo hovořit o tom, že by vláda mohla výměnou za změnu evropských smluv podle německých přání podpořit nějakou formu eurobondů. Zkrátka když kancléřka dojde k názoru, že jádrem šířící se krize už není špatná rozpočtová politika, ale panika na finančních trzích, tak bude ochotná se postavit i Jensi Weidmannovi a německému ekonomickému establishmentu. Jen zůstává otevřené, jestli své názory stihne změnit včas.
S eurem na účtu
Zdejší banky dostávají v posledních týdnech jeden a týž dotaz od svých klientů: Co dělat s eury na účtu? Neklamný důkaz toho, že dramatický vývoj eurozóny znervóznil i Čechy a ti se, v obavě o ztrátu hodnoty uložených peněz, pídí, zda je převést na koruny, nebo co s nimi vlastně.
Většinu eurových vkladů v Česku, téměř 50 %, mají firmy, jednotlivci jen necelou pětinu. Tenhle údaj odpovídá struktuře na vývoz zaměřené české ekonomiky, který ze tří čtvrtin míří do států eurozóny. Zdejší podniky si proto drží eurová konta, protože jim na ně docházejí platby od zákazníků a z nich mohou naopak platit svým zahraničním dodavatelům. Účtem v evropské měně, ať už ve zdejší bance nebo té za hranicemi, se firmy uchrání před ztrátou zisku kvůli výkyvům kurzu a také poplatkům za převod.
Jak vyplývá z údajů České bankovní asociace, naprostou většinu eurové hotovosti mají podniky na obyčejných, nijak neúročených účtech a bez ohledu na současné turbulence si tato konta drží s částkami potřebnými k výše zmíněnému provozu. Podle zástupce asociace Jana Matouška by bylo od firem „krajně nezodpovědné“, kdyby podlehly panice a začaly eurové účty teď rušit“, protože „s okolním světem obchodovat nepřestanou a zbavily by se výhod účtování ve stejné měně.“
Tam, kde k pohybům už dochází, jsou domácnosti, jednotliví Češi. Hlavní české banky potvrzují, že část jejich nejmenších klientů – těch, kdo mají účet jen s pár tisíci eury na dovolenou po Evropě – svá eurová konta ruší a převádí na koruny. Bankovní úředníci se je od toho ale snaží odradit. „Každý převod podle volného kurzu s sebou nese náklady a poplatky, jež by klienty, kteří nemají v přepočtu miliony, stály zbytečně moc peněz,“ říká hlavní analytik UniCredit Bank Pavel Sobíšek. „Kurz se navíc rozhýbal, koruna bude zřejmě dál oslabovat, takže eura neměnit, aby se člověk zbytečně nepřipravoval o jejich hodnotu.“
Jenže jak uklidnit nervózní Čechy? Pavel Sobíšek upozorňuje, že v Česku stejně jako v celé Unii platí ze zákona povinnost banky zajistit vklady klientů do 100 tisíc eur, tj. 2,5 milionu korun podle současného kurzu. Znamená to, že vše do této sumy musí banky klientům vyplatit, i kdyby si peníze na to musely někde půjčit. Jenže co když jim nikdo nepůjčí a nepomůže případně ani stát? Sobíšek stejně jako další analytici upozorňuje, že takový scénář se rovná začátku totálního kolapsu ekonomiky, kdy drobné eurové účty budou tou poslední starostí. O tom ale až jindy.
– KŠ –
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
