S prvním oficiálním prezidentským kandidátem (Karel Schwarzenberg) se téma přímé volby prezidenta znovu otevřelo, ale zprávy z kuloárů hlásí, že navzdory vládnímu návrhu čekajícímu ve sněmovně je značně vychladlé. Ke změně způsobu volby hlavy státu nejspíš nedojde ani tentokrát: na potřebné ústavní většině se nedohodnou poslanci ani senátoři. Teď jde o to, zda máme truchlit, či být spíše rádi.
Zásadní změna
O tom, jak volit prezidenta, se v české politice vede docela dlouhá a vášnivá debata. Do (prohraného) sporu se svými politickými současníky se na toto téma dostal už první fanoušek přímé volby Tomáš Masaryk a po listopadu ’89 s ní neuspěl ani Václav Havel. Nejblíž úspěchu byla přímá volba v diskusích během tvorby české ústavy, tehdejší Klausova vláda ale prosadila, aby prezidenta dál volil parlament. Od té doby se objevila řada návrhů ji přece jen zavést, žádný však neuspěl.
Proč to vždy ztroskotalo, je nasnadě. Jde o vliv. „Způsob volby prezidenta zásadně mění celý politický systém,“ říká francouzský politolog a bývalý spolupracovník prezidenta Mitterranda Jean-Claude Colliard, který minulou středu přijel na konferenci o prezidentské volbě pořádanou think tankem CEVRO. „Hraje se o dělbu moci.“
Moc se v případě přechodu na přímou volbu „dělí“ dvěma způsoby – jednak se přesouvá od politiků k občanům. Zákonodárci by tak přišli o možnost obchodovat s podporou (v roce 2008 tak třeba lidovec Cyril Svoboda podpořil Václava Klause výměnou za jeho slib podpory církevních restitucí) či si skrze „svého“ prezidenta zajišťovat pohodlnější vládnutí: politicky spřízněný prezident to přece nebude přehánět například s vetováním vládních zákonů.
A dále se proměňuje vliv jednotlivých hráčů v politickém systému. Obecně se totiž má za to, že mandát přímo od občanů má jinou váhu než od parlamentu, a tudíž by přímo volený prezident měl mít odlišnou kolekci pravomocí. Názory se liší v tom, zda by měl mít vlivu více, nebo naopak méně, ale v obou případech se moc přelévá – od vlády a parlamentu k prezidentovi či naopak. A to je také jádrem sporu v případě posledního návrhu: někteří politici ODS by pravomoci přímo volené hlavy státu posílili, sociální demokraté naopak omezili. Chtěli by rozšířit situace, kdy prezident nerozhoduje sám, ale potřebuje k tomu souhlas premiéra (udělování milostí či výběr členů bankovní rady ČNB).
Samozřejmě nikdo neví, jaké zádrhele či pobídky by přechod k přímé volbě přinesl na konkrétní rovině – zkušenosti z jiných společností jsou nepřenosné. Nicméně je fakt, že na občany přesouvá odpovědnost za výběr prezidenta stále více zemí. V EU je sedm monarchií a dvacet republik, v nich pak dvanáct ku osmi vítězí přímá volba. Hlavu státu si sami vybírají také obyvatelé řady afrických či většiny států obou částí amerického kontinentu. A pro změnu zvyklostí se rozhodli i v zemích s nám podobnou (Polsko), či rovnou společnou historií (Slovensko). Nakonec ani tuzemská tradice není jednoznačná – jak bylo řečeno, dva nejvýznamnější „budovatelé státu“ podporovali lidovou volbu. A právě Masarykova touha po silném prezidentovi způsobila, že z české hlavy státu není ceremoniální „kladeč věnců“, jakou prezident obvykle bývá v parlamentních systémech.
Zpěváky neberem
Dnes jsou hlavními tuzemskými advokáty přímé volby občané. Touhu volit si prezidenta v průzkumech veřejného mínění projevují lidé dlouhodobě a čím dál silněji: naposled v šetření SC&C pro ČT jich na ni kývlo osmdesát procent. (A pravomoci mu měnit nechtějí.) Příčiny jsou jasné – mohou za to okolnosti dvou posledních prezidentských voleb v parlamentu. Zvláště ta z roku 2008 nabídla značně trudný pohled: tajné a tajně nahrávané schůzky lobbistů v hotelech, vnitrostranické i vnitrovládní konflikty, podezřelé zdravotní kolapsy, zákulisní dohody, či dokonce prázdné nábojnice „po mafiánsku“ rozesílané politikům.
Při přímé volbě by toto přirozeně odpadlo. Možnou výhodou by byl nárůst sebevědomí občanů přímo rozhodujících o obsazení konkrétní vrcholné funkce. Průzkumy veřejného mínění i dřívější zkušenosti přitom naznačují, že by se zdejší voliči nemuseli rozhodnout pro pochybného kandidáta. Politicky nezkušení umělci či sportovci tu až na výjimky u voleb drtivě propadají. Naopak oblibě se v průzkumech těší „standardní“ kandidáti, jako je ekonom Jan Švejnar či bývalý premiér Jan Fischer.
Zklamání by ale nejspíš přímá volba přinesla té části české společnosti, která touží po prezidentovi zcela odděleném od politických stran (podle jarního průzkumu CVVM chce pětina Čechů osobnost bez předchozí politické zkušenosti, čtyřicet procent touží po „politikovi mimo strany“). Jednak, jak vidno teď na Karlu Schwarzenbergovi, by partaje svoje kandidáty vyslaly. „A ze zkušenosti jiných zemí víme, že jen těžko by byl zvolen někdo, kdo by neměl podporu politických stran,“ říká děkan Právnické fakulty UK Aleš Gerloch.
Na druhé straně, argumentů pro zachování současného modelu taky není málo. Nestandardní průběh dvojích parlamentních voleb ještě nutně nedokazuje, že nepřímý způsob jako takový nefunguje. Naopak parlamentní volba je v tuzemském systému navzdory nekončícím debatám tak pevně zakotvená, že se používá už bezmála sto let, a za tu dobu vygenerovala (bez ohledu na jejich ideologii) řadu výrazných prezidentů. A navíc prezidentů populárních u lidí, což lze chápat i tak, že občané vlastně výběr učiněný politiky schvalovali. Pro Čechy by prezidentský výběr byl už šestým druhem voleb a je otázka, zda by to neprohloubilo únavu a znuděnost, které tady ohledně správy veřejných věcí nemalá část společnosti cítí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
