Důvěra v politiku je na bodě mrazu. Poslanci se letos v populárním průzkumu nejváženějších profesí propadli až na samé dno a vytlačili z posledního místa uklízečky. Ministři dopadli jen o málo lépe – třetí od konce. Kromě korupčních skandálů a koaličních hádek za to může podle mnoha lidí fakt, že politici dnes nenabízejí prakticky žádné srozumitelné vize, se kterými by se voliči mohli ztotožnit. Zatím poslední recept, který by to mohl změnit, se jmenuje Česko hledá budoucnost.
Šest stovek stran
Duchovním otcem projektu je předseda Strany zelených Ondřej Liška a od letošního jara ho postupně uvádí v život Pražský institut pro globální politiku Glopolis, který se až dosud zabýval hlavně dopady naší politiky na chudé země. „Inspirací nám byla publikace Německo připravené na budoucnost,“ říká ředitel Glopolisu Petr Lebeda. Ta na šesti stech stranách analyzuje německou situaci a přichází s návrhy, co by země měla chtít za nějakých třicet čtyřicet let.
Podobnou diskusi chce Glopolis otevřít také v Česku. Dal dohromady dvě stovky osobností z akademického světa, veřejné správy, neziskového sektoru i byznysu, které mají o podobnou debatu zájem a jsou schopny vystupovat alespoň trochu kriticky. „I když je duchovním otcem projektu předseda zelených, snažili jsme se propojit také s lidmi, kteří mají jiný pohled na věc, jsou více sociálnědemokraticky nebo pravicově orientovaní,“ vysvětluje Lebeda. „Chceme, aby se nad tím, jak by měla vypadat budoucnost téhle země, zamýšleli z různých úhlů a různým způsobem.“
Ve skupince diskutérů se ocitli třeba ředitel vnějších vztahů Škoda Auto a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar, Petr Janský z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, Martin Potůček z Centra pro sociální a ekonomické strategie téže fakulty, analytik ČSOB Tomáš Sedláček, zakladatel Centra pro ekonomický výzkum Jan Švejnar, někdejší ministryně informatiky Dana Bérová, Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha nebo Ondřej Šteffl ze společnosti Scio, která připravuje srovnávací testy pro žáky základních a středních škol.
„Mám dlouhodobě pocit, stejně jako řada lidí z českého byznysu, že selháváme ve strategickém plánování,“ popisuje svou motivaci Radek Špicar ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. „Nemůžeme chtít všechno, být zemědělskou velmocí a průmyslovou velmocí a mít nejlepší univerzity,“ říká Špicar. „Musíme si říci, v čem můžeme být dobří, a to rozvíjet.“ Zemědělství ani průmysl to podle něj nebude, měli bychom se proto soustředit na kvalitní vysoké školy, výzkum, vývoj a inovace.
Účast na projektu Špicar uvítal ještě z jednoho důvodu. Vláda dnes podle něj lidem z byznysu docela naslouchá a ministerstvo průmyslu zpracovalo strategii mezinárodní konkurenceschopnosti, po které dlouho volali. Do debaty o budoucnosti je ale podle Špicara potřeba zapojit nejen ekonomy, ale také sociology, politology, filozofy či experty na mezinárodní vztahy. „Je třeba se bavit o tom, že ve společnosti existuje velké sociální napětí, stejně jako třeba o tom, jaké sociální důsledky bude mít, když se více otevřeme světu,“ argumentuje. Špicar si zároveň pochvaluje, že z tuzemské občanské společnosti začíná mít dobrý pocit. Glopolis není jediný, kdo zahajuje debatu na důležité téma. Institut pro evropskou politiku Europeum přichází pro změnu s diskusí o naší pozici v Unii.
Martin Potůček z Centra pro sociální a ekonomické strategie uvítal, že se Glopolis ujal toho, na co sám upozorňuje už dlouho. „Léta se potýkám s nedostatkem pozornosti, věnované možným variantám budoucnosti,“ tvrdí. „Naše politika je příliš zaměřená na operativu.“ Petr Janský z Institutu ekonomických studií zdůrazňuje, že mnohdy stačí správně položit otázky a není nutné na ně hned znát odpověď. „Velkou otázkou není sjednocení daně z přidané hodnoty, ani zrušení nebo zachování stravenek,“ říká. „Otázkou je přerozdělování prostředků od bohatých k chudým či mezi mladou a starší generací.“
Třeba to uslyší
První shoda už mezi vizionáři nastala. Jejich diskusemi se jako červená nit táhlo přesvědčení, že abychom se dostali ke společné vizi, musíme si nejdřív položit otázku, co ji vlastně v poslední době tak razantně dusí. Diskutující došli k tomu, že fungování politického systému podkopává všudypřítomná korupce. „Mezi politiky je řada lidí, kteří mají nápady. Ale jsou sešrotovaní tím, jak to ve stranách funguje,“ vysvětluje Lebeda. „K moci se nedostávají vizionáři, ale ti, kdo jsou schopni zajistit pro stranu peníze.“
Také nad léky, které by vizím pomohly, panuje mezi spolupracovníky projektu shoda. Financování politických stran musí být průhledné. Je dokonce nutné (tak jako v některých zemích) jim zákonem uložit, kolik smí utratit za volební kampaň. Zákon o státní službě musí jasně vymezit, jaké jsou kompetence úředníků, a zabránit tak jejich svévoli při rozdělování veřejných prostředků. Musí být přijat kvalitní zákon o veřejných zakázkách a je třeba, aby zmizely anonymní akcie, které umožňují skrývat majitele té či oné firmy. Jenže tohle slýcháme léta, v čem je tedy přínos projektu? „Nemyslím si, že jeden projekt spasí svět. Jeho přidaná hodnota může být v tom, že tentokrát bude o tom, co podkopává fungování politického systému, mluvit širší spektrum lidí, ne jenom političtí komentátoři,“ říká Lebeda. Navíc jakmile se rozběhne debata na tohle téma, politici budou muset reagovat a na některé z argumentů třeba uslyší.
Projekt, financovaný Nadací Heinricha Bölla, fondem frakce Zelených v Evropském parlamentu a Green European Foundation, končí za necelé dva roky. „Tak podrobný materiál, jakým je Německo připravené na budoucnost, nezvládneme,“ shrnuje Lebeda. Výsledkem by podle něj měl být rámcový návrh cílů a strategií, na kterých se mohou shodnout politici napříč stranami. Teprve pak nastane to hlavní: jak nejčerstvější vizi české společnosti (na rozdíl od všech přechozích) úspěšně protlačit na politickou scénu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
