Rychlost, jakou se vyvíjela vzpoura obyvatel v Tunisku, která v polovině ledna donutila prezidenta Zína Abidína bin Alího utéct ze země, připomíná obdobně nečekané pády jednotlivých komunistických režimů ve východní Evropě v bouřlivém roce 1989. „Dnes vidíme, že to tenkrát v Evropě byla nevyhnutelná řetězová reakce. A stejná vlna i teď může po tuniském příkladu následovat v dalších arabských státech, ovládaných podobně autoritativními a neschopnými režimy, jaký ztělesňoval bin Alí,“ říká do telefonu francouzský specialista na arabský svět Gilles Kepel. Odlišnosti tu však samozřejmě jsou, takže dominový efekt z východní Evropy, kde byly všechny komunistické státy v ideologicky i ekonomicky podobné situaci a navíc se zhroutil jejich protektor Sovětský svaz, v arabských zemích nastat nemusí.
„Tunisko nevlastní zásoby ropy ani jiné důležité nerostné suroviny. Ekonomické bohatství tam především z turismu produkuje dynamická střední třída a ta už měla toho nehorázného okrádání rodinou bývalého prezidenta dost,“ popisuje renomovaný specialista průběh tuniské revoluce, kterou rozjeli mladí, ale vpřed ji táhla právě vzdělaná střední třída.
V ostatních arabských státech, především v oblasti Perského zálivu, je ovšem situace odlišná. Střední třída a její elity žijí z ropných zisků, které jim mocipáni částečně redistribují. V Egyptě jsou naopak zcela…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
