Když Clare Dimyon zvala před časem svoje české přátele do britského Brightonu na svou svatbu, strašně se bála. „Nevěděla jsem, jak přijmou to, že si budu brát ženu,“ vzpomíná nositelka Řádu britského impéria a listuje přitom ve svém podomácku vyrobeném pase v duhových barvách se stránkami plnými razítek ze všech východoevropských metropolí. Dokument vyjadřuje její příslušnost ke komunitě LGBT, tedy leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob, a každé razítko připomíná jeden pouliční pochod. Až sem tuto sobotu přibude razítko z prvního pražského Festivalu tolerance, přijde knížečka paní Dimyon o poslední bílé místo. „Moji přátelé tenkrát pozvání přijali jako největší samozřejmost, teď se ukáže, jak je na tom celá česká společnost. Je to takový test demokracie,“ říká aktivistka, která zmíněné vyznamenání od britské královny dostala i za podporu sexuálních menšin ve střední a východní Evropě.
I když výsledkem tohoto neoficiálního testu nebudou klasické školní známky, i přesto se budou rozdávat pomyslná vysvědčení. „Pokud budou lidi reagovat pozitivně, znamená to, že jsme tolerantnější než ostatní východoevropské státy, a pokud projde pochod bez povšimnutí, tak se alespoň všichni zúčastnění příjemně pobaví,“ shrnuje dva ze tří možných sobotních scénářů člen organizační skupiny a jeden z autorů nápadu Daniel Kupšovský.
Různé zdejší organizace gayů a leseb naposledy spojily své síly v boji za registrované partnerství, když ale bylo v roce 2006 zavedeno, ztratily společný cíl a komunita se rozpadla. I když čas od času někdo myšlenku o pouličním festivalu vyslovil, jedni považovali vystoupení na veřejnosti za zbytečnou provokaci, jiní neměli zájem organizovat neziskové akce nebo jednoduše neměli důvěru, že by se zdejší homosexuálové podobně jako při registrovaném partnerství dokázali opět postavit společně do světel reflektorů. Nikdo v Praze se tedy dlouho neodvážil navléknout si na rukáv organizační pásku – až se najednou zjevil vhodný člověk: Czeslaw Walek, který po svém odchodu z místa sekčního šéfa na úřadě vládní zmocněnkyně pro lidská práva měl i dostatek času na velkou akci. „Podle nejnovější studie Chicagské univerzity patří Česko k těm zemím, kde se homofobie zvyšuje. To je alarmující, a proto je nutné, abychom se neschovávali ve sklepích, ale vyšli na ulici,“ popisuje Walek svou počáteční motivaci.
Nový koordinátor sestavil ze svých kamarádů osmičlenný organizační tým a dali se do práce. Začali oslovovat desítky organizací z komunity, hledat dobrovolníky, žádat o granty a jezdit na podobné festivaly do zahraničí, kde sbírali inspiraci a získávali zkušenosti k pořádání akce s přibližně milionovým rozpočtem.
„Mysleli jsme si, že bude jednoduché najít sponzory, protože máme v komunitě mnoho lidí na vysokých pozicích ve velkých firmách. Jenže nikdo nevěřil, že bychom to dokázali,“ říká Walek. Ze zkušeností s prácí na Úřadě vlády ovšem věděl, že hradby nedůvěry může prolomit politika, a požádal o schůzku pražského primátora Bohuslava Svobodu. Ten organizátorům společně se starostou první městské části přislíbil svou záštitu nad akcí, což nakonec dveře u sponzorů otevřelo.
Pochod hrdosti
Tradice pochodů hrdosti začala po raziích newyorských policistů v barech homosexuálů v roce 1969. Zatímco v západních velkoměstech se akce brzy proměnila v pestrobarevné pouliční mejdany pro každého, fotografie z východní Evropy, které bude v rámci festivalu vystavovat již zmíněná Britka Clare Dimyon, ukazují vážnější obrázek: menší skupinky lidí s transparenty bojující za lidská práva, často s páskou přes ústa nebo za neprodyšným kordonem policistů. Pražští organizátoři se dlouho nemohli dohodnout, jakou zvolí cestu, nakonec se rozhodli zůstat věrni naší poloze mezi Východem a Západem: vedle pochodu s alegorickými vozy a večerním koncertem jsou připraveny i diskuse o právech menšin.
A pro úplnost je nutné ještě doplnit třetí možný, dosud nezmíněný scénář. Pokud lidé budou na průvod homosexuálů reagovat negativně, mohlo by to podle Daniela Kupšovského po několika letech opět stmelit dnes roztříštěnou LGBT skupinu v hlavním městě: „Festival je důležitý především pro nás, abychom věděli, jak se na nás společnost dnes vlastně dívá,“ říká Kupšovský. „A celá naše komunita může získat zpět ztracenou sebedůvěru i pocit, že něco dokáže.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
