Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost, Úspěch

Musíte být trochu šílenec

Zlata Holušová vynesla Ostravu do festivalového nebe

Na krku má řetízek s přívěskem z písmen CoO. Nebýt „největšího vtipu“ jejích rodičů, jak to sama nazývá, kteří se s ní coby tříletou rozhodli kvůli špatnému vzduchu odstěhovat z Prahy do Ostravy, nestala by se ze Zlaty Holušové Ostravačka a možná by jí na krku viselo spíš CoP. Nebyly by Colours of Ostrava, ale Colours of Prague. Hudební festivaly totiž provázejí tuhle ženu od útlého mládí. „Vždycky jsem je chtěla dělat,“ říká.

Ještě za komunismu coby studentka psala do bulletinu Folkového kolotoče, jediné akce na Moravě, kterou tehdejší režim toleroval. Po revoluci si vymyslela festival Hudba k tichu, který spojoval ezoterickou a z původních rytmů vycházející world music. Pak přišel Dolnolhotský buben u ní ve vsi, který oslavoval rostoucí popularitu bonga bubnů, a odtud byl jen krok do nitra ocelového města.

Psal se konec devadesátých let, festival v Dolní Lhotě praskal ve švech a ostravská Stodolní ulice zažívala zlatou klubovou éru. „Tehdy jsme se s jedním kolegou rozhodli zkusit to v Ostravě,“ vzpomíná třiapadesátiletá zakladatelka a stále šéfka festivalu Colours of Ostrava. „Moji známí mě od toho odrazovali, říkali, že to Ostraváky mezi tím betonem nebude bavit. Já jsem ale byla přesvědčená, že to půjde,“ vypráví Zlata Holušová.

Její přesvědčení nevycházelo jen ze stavu mysli, ale i ze zkušeností. Coby bývalá vedoucí hudební redakce ČRo Ostrava a člověk, který propadl world music, jezdila na veletrhy a hlavně pak do německého Rudolstadtu, kde se koná jeden z největších festivalů tohoto žánru v Evropě. Tam pozorovala život kolem sebe, sbírala kontakty, vstřebávala trendy. „Rudolstadt se pro mě stal vzorem. Pochopila jsem, že lze dělat velkou hudební akci ve městě, pokud nabídnete dostatek pestrých scén,“ říká.

Jestliže přátelé byli skeptičtí, nadšení byli hned od počátku podle jejích slov sponzoři a ostravská radnice. „Možná pomohl šťastně zvolený název, protože Ostrava pořád hledala, jak se zbavit nálepky černého města, a tohle skýtalo cestu,“ vysvětluje. Chytlavý název, jehož je autorkou, si získal zastupitelstvo, a to hned v prvním roce, 2002, přispělo finančně. Tehdejší místostarosta si navíc vzal za úkol obhajovat nápad před místními a vyřešit rozčilené dopisy a telefonáty lidí kvůli hluku. „Bez zastupitelů za zády by Colours vypadaly jinak,“ uvažuje Zlata Holušová. „Nemohli bychom být v kostelech, v divadlech, na náměstích.“

Co asi dělá Island

Colours of Ostrava si za deset let existence vydobyly pevné postavení mezi letními festivaly v Evropě. Když se dnes jeho šéfka baví s agenturami zastupujícími hudebníky world music, nemusí festival ani sebe samu už ani představovat. „Kde musím víc přesvědčovat a občas prohrávám, jsou velké kapely blíž k popu a rocku, protože si můžou vybrat z několika nabídek hraní. Třeba o Nicka Cavea jsem usilovala pět let, až letos se zadařilo. Naopak jsem prohrála skupinu Portishead, dali přednost festivalu ve Španělsku.“

Fakt, že Colours probíhají v Ostravě, a ne ve známější Praze, nemá podle ní na zájem kapel žádný vliv. „Jediným handicapem Ostravy je, že nemá mezinárodní letiště. Svážíme hudebníky a techniku ze všech koutů, z Prahy, z Katovic, z Bratislavy… Logistika spolkne značnou část rozpočtu, letos jsme naplnili sedmdesát kamionů.“

Šéfka Colours of Ostrava říká, že člověk musí „ležet v muzice“ a být „trochu šílenec“, pokud chce pořádat hudební festivaly. „Pořád se pohybujete v nejistotě, jestli ta či ona kapela během půl roku od podpisu smlouvy neonemocní, jestli si na vás ten či onen hudební agent v Londýně udělá čas anebo jestli v době festivalu nevybuchne islandská sopka,“ vyjmenovává. „A to všechno stojí peníze.“ Colours of Ostrava jsou v posledních letech v černých číslech, ještě donedávna však šéfka CoO šéfovala zadarmo. „Poslední čtyři roky si ovšem dokonce dávám plat,“ říká se smíchem s tím, že zaměstnance má jen jednoho, celoroční tým tvoří dvanáct lidí a v době festivalu patnáct set.

Teď zrovna Holušovou čeká pravidelný výlet „do ticha“. „Měsíc neuslyším ani tón, abych je pak mohla poslouchat celý rok,“ vysvětluje a dodává: „Už se moc těším.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 31/2011 pod titulkem Musíte být trochu šílenec