Nebyla to úlitba závažnému tématu, ani kinematografii pořadatelské země. Cigán Martina Šulíka dostal v Karlových Varech hned tři ceny a rozhodně si je zaslouží. Poroty neokázalý snímek ocenily hlavně proto, že nijak nemoralizuje, nevychovává, ale také své postavy neromantizuje a nelakuje narůžovo realitu, v níž se odehrává. Prostě jenom ukazuje napínavý příběh jednoho dospívajícího kluka ze zapadlé romské osady na severovýchodním Slovensku. Režisér se svým dvorním scenáristou Markem Leščákem natočil film, který může nabídnout exotické lokace a univerzálně sdělné a srozumitelné téma, což jsou základní předpoklady k úspěchu na festivalovém okruhu.
Na realistický filmový příběh z Chánova si čeští tvůrci zatím netroufají, přesto se tu v posledních dvaceti letech natočilo několik rozporuplných pokusů zprostředkovat romskou životní zkušenost. Ztroskotaly většinou na tom, že se na ni dívaly z pohledu bílé většiny. Na příkladu několika z nich se dá ukázat, jakým pastem se Šulík při realizaci svého projektu úspěšně vyhnul.
Autenticita nade vše
Například komedie Jiřího Vejdělka ROMing (2007) se odráží od poetiky romských pohádek a po kusturicovsku oslavuje cikánskou svobodomyslnost a furiantskou radost ze života. Scénář Marka Epsteina docela funguje, ale věrohodnost celé taškařice výrazně snižuje obsazení Bolka Polívky a Mariána Labudy do hlavních rolí. Šulík naproti tomu vše podřídil autenticitě, do snímku obsadil reálné obyvatele slovenských osad, dokonce všichni mluví pouze spišským dialektem. Protagonista hlavního hrdiny – patnáctiletého Adama – Ján Mižigár je dokladem výborného citu pro casting i vedení neherců. Má uhrančivé oči, jimiž uhraje všechny emoce: smutek po milovaném otci, který zemřel za nejasných okolností, probouzející se milostný cit k sousedce Julce (Martina Kotlárová) nebo vzrůstající nenávist ke strýci a novému otčímovi Žigovi (Miroslav Gulyas), lichváři vykořisťujícímu obyvatelstvo vesnice a nutícímu Adama a mladšího bratra, koketujícího s toluenem, k účasti na svých krádežích a kšeftících.
Gádžovská kultura se tu objevuje jako nositelka naděje i ohrožení. Adam dochází do boxerského kroužku vedeného snažícím se farářem (Attila Mokos). Dělá brigádu na nádraží. Vesnici navštěvuje mladý pár sympatických sociologů, kteří si Adama oblíbí a nabídnou mu stipendium na střední škole. Tak trochu to připomíná El Paso (2008) Zdeňka Tyce. V jeho centru stála kauza svobodné romské matky, které úřady chtěly odebrat sedm potomků, hlavním tématem filmu ale bylo svědomí bílé většiny: proti byrokratickým sociálním pracovnicím tu stáli idealistický kurátor v podání Davida Prachaře a ambiciózní právnička Lindy Rybové. Jenže Cigán se vyhýbá obvyklým klišé a nenabízí úlevnou happyendovou utopii jako El Paso. Vymanit se z ghetta je z pohledu zvenčí vždy jednodušší než zevnitř a hranice mezi oběma světy jsou oddělené natolik, že překročit je znamená vzdát se nejen rodiny, ale vystavit se mnoha ponížením.
Na periferii
Jeden z tematicky spřízněných českých filmů ve srovnání s Cigánem obstojí. Marian (1996) Petra Václava ukazuje bezvýchodnou odyseu deprivovaného romského kluka z děcáku, kterému se nedostalo ani základní lásky a jehož snaha začlenit se do běžného života končí nevyhnutelnou tragédií. Šulík naproti tomu staví v průběhu příběhu před svého hrdinu více cest, kterými by se dalo vydat. Odhlédněme od magicko–realistických rozprav Adama se zemřelým otcem: to jsou scény, které lze brát od režisérovy Záhrady (1995) a památných rozhovorů s mrtvými filozofy za jakýsi Šulíkův autorský trademark; neruší, ale člověk by se bez něj klidně obešel. Autoři scénáře se ovšem evidentně dobře inspirovali u belgických bratrů Dardennů (Slib,Dítě,Lornino mlčení). Tihle nekorunovaní evropští králové sociálního realismu se soustředí na to, co s lidmi žijícími na periferii dělá společenská determinace a jak neřešitelná jsou některá etická dilemata, jež život na okraji přináší. Z ambivalentně rozdaných karet Adamova osudu a z drtivého závěru mrazí podobně jako z libovolného z jejich filmů.
Cigán není výtryskem originality, který by se zapsal zlatým písmem do historie porevoluční české a slovenské kinematografie. Je ale přelomový v tom smyslu, že v současné absenci silných civilních dramat ze současnosti ukazuje dalším tuzemským tvůrcům svým příkladem cestu, jakou se dát, pokud se chtějí srovnávat s Evropou.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
