Je ráno 13. 6., naštěstí ne pátek. Před domem se rozcházíme. Manžel s dcerou ke škole a já se synem do školky. „Mami, jak vyrostla první pampeliška, když ještě nebylo semínko?“ Na obvyklé ranní otázky se dnes nedokážu soustředit. Odpoledne se s dalšími dvěma matkami dětí ze základní školy v Žerotínově ulici chceme zúčastnit zasedání komise pro výchovu a vzdělávání Městské části Praha 3. Žádáme radnici o poskytnutí dotace z rozpočtové rezervy na plat jednoho učitele, aby mohla být zachována 5. třída na naší prvostupňové škole. Jedná se pouze o rok, a tak si myslíme, že by to téměř miliardový rozpočet Prahy 3 unesl. Důvodů proti sloučení s jinou třídou ve 2km vzdálené budově je mnoho, a tak je chceme komisi přednést. V rozporu s dohodou jsme nedostaly pozvánky, tak se vypravujeme na vlastní pěst.
Předseda komise se zdá být naší návštěvou zaskočen. Prý nám posílal e-mail, že se máme dostavit o půlhodinu později. Jen pro doplnění nám sděluje, že paní zastupitelka, která nás podporuje a je také v komisi, chce projednávat též stravování na školách. Prý chce, aby jedno jídlo v nabídce bylo vegetariánské. Ale to prý my matky jistě chápeme, že je nesmysl, neboť děti mají mít stravu pestrou. Oponuji, že děti nemusí jíst každý den maso a že i bezmasá strava může být pestrá. Odpověď „pro bezmasá jídla jsem všema deseti, ale proč zrovna vegetariánská strava…“ mě utvrzuje v přesvědčení, že dnešní jednání nebude příliš snadné.
Po půlhodině přicházíme na jednání komise. V předsálí je ředitel školy, který pozvánku dostal včas, a společně s ním jsme pozváni dovnitř. Pan předseda nás vítá a uděluje nám slovo. Mluvit o tom, proč je dobré zachovat 5. třídu na naší škole a proč je špatné ji rušit, je snadné, argumentů je spousta a školu chválíme rády. Pan radní pro školství sedí proti nám a nevěnuje nám pozornost. Proč také. Peníze nám dát nechce a perspektivu naší školy už několikrát zpochybnil. Když nemluvím, pozoruji členy komise a sčítám – dvě mladé členky nám rozumí a snad budou pro, další člen, starší zastupitel, nás dosud také podporoval, radní pro školství bude proti určitě, předseda komise se tváří neutrálně. Uvidíme.
Prostor dostává náš pan ředitel a hlasovací tajenka se začíná rýsovat. Pan předseda se ptá pana ředitele, zda je z odborného pedagogického hlediska lepší pro děti velký kolektiv a velká škola, a pan ředitel potvrzuje, že ano. Děti jsou tak podle jeho názoru lépe připraveny na život. A z naší školy se hlásí osm dětí na gymnázium a ty prý žádnou malou školu nepotřebují. Oponuji, že i velmi inteligentní dítě může mít problémy s velkým kolektivem. Pan předseda souhlasně pokyvuje: „Ano, chápu, to myslíte ty autisty.“ Je čím dál tím jasnější, že celý dialog pana ředitele s panem předsedou má nějaký dohodnutý scénář. Vystoupení pana ředitele vrcholí. O peníze požádal, protože to chtěli rodiče, ale nejlepší pro děti bude, když peníze nedostane. Držím emoce na uzdě. Po hodině jednání dobíhá další členka komise, matka čtyř dětí s volebním heslem „Aby se naše děti měly lépe“. S panem radním si vymění několik výmluvných pohledů a my jsme vyzváni, abychom opustili jednání. Bude se hlasovat. Nemáme čekat, prý nás budou informovat. U počítače zjišťuji, že pan předseda odeslal e-mail s pozvánkou asi dvě minuty po naší návštěvě. Poté mi telefonuje členka komise, že žádost nebyla schválena 4 : 2. Investice do vzdělání v řeči předsedy jsou nové šatny. Plat učitele je projídání prostředků. Stále ale věřím, že zastupitelstvo, které bude o dotaci hlasovat, přes nedoporučení komise 5. třídu v naší škole zachrání. Večer syn opakuje ranní otázku: „Co bylo dřív – semínko, nebo pampeliška?“ Nevím. Co bylo dřív? Radnice, nebo občané? ď‘
Marie Michálková, občanské sdružení Žerotínka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
