Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Raději se doptejte

Proč je na českých silnicích tak obtížné se orientovat podle navigačních značek

V Británii, kam se svým kamionem pravidelně jezdí, na ni nemusí ani sáhnout. V Česku ji ale využije docela často. Jedná se o klasickou automapu, kterou profesionální řidič Petr Veg stále vozí ve svém kamionu. Má sice svůj vůz vybavený moderní elektronickou navigací a řadu cest už zná nazpaměť, přesto by se bez mapy na české silnice neodvážil. „Zrovna před měsícem jsem bloudil u Zruče nad Sázavou,“ vzpomíná pětadvacetiletý muž. Most přes řeku byl v rekonstrukci, objížďka byla mizerně značená, elektronická navigace o ní neměla ani ponětí a orientovat se podle směrových tabulí, na kterých jsou názvy měst a obcí, je zvlášť na silnicích nižší třídy pokaždé sázka do loterie. „Nebýt mapy, tak tam bloudím snad ještě dneska,“ říká Petr Veg. A není sám, koho značení určené k orientaci řidičů často zmýlí.

Zkušení Severočeši třeba vědí, že když jedou po rychlostní silnici okolo města Most na Plzeň, chybí tam značení odbočky, takže člověk neznalý místních poměrů snadno nevědomky vyrazí na Prahu. Což už se místním ale nestává, stačili si mezi sebou říct, že na plzeňskou silnici mají jet podle cedule navádějící milovníky koní na mostecký hipodrom, který shodou okolností leží stejným směrem.

Po Lipníku nad Bečvou zase pravidelně zabloudí auta, která marně hledají naváděcí značení na dálnici D 1 vedoucí směrem na Ostravu. S pouhým instinktem se tady nevystačí, protože aby se řidiči dostali na jediný nájezd na dálnici, musí jet chvíli ve zcela opačném směru, než leží Ostrava. „Ale to ani místní často nenapadne,“ stěžuje si starosta Lipníku nad Bečvou Miloslav Přikryl, na jehož radnici se zmatení řidiči často obracejí s prosbou o radu. Na mnoha silnicích Česka se prostě zorientují jenom znalci nebo lidé s geniálním orientačním citem. Proč nejsou tuzemské silnice jasné a přehledné pro všechny?

Teoreticky by se značením neměl být problém. Podklady, jak a kam umístit kterou ceduli rozpracovali na mnoha desítkách stran experti z Centra dopravního výzkumu, a vše se tedy má řídit podle přísných norem. Názvů měst a obcí na směrových cedulích zvlášť na dálnicích a rychlostních silnicích musí být co nejméně, aby si je řidiči vůbec stihli přečíst. Na značkách jsou tak vždy jenom jména význačných cílových – okresních nebo krajských – měst, kterými dálnice prochází, a potom dvě nebo tři jména destinací, k nimž vedou nejbližší odbočky. Střídmost je namístě, protože jak ukazují opakovaně psychologické testy, čím méně informací řidiči dostávají, tím více jsou schopni je opravdu sledovat a vyhodnotit.

Proti intuici

Pravidla, podle kterých se značení řídí, mají své mezery. Zástupci Pardubic si třeba před časem na ministerstvu dopravy stěžovali, že jejich významné krajské město není značené při výjezdu z dálničního okruhu kolem Prahy. Z ministerstva přišla jednoznačná odpověď: vzhledem k tomu, že město neleží přímo na žádném významném silničním tahu, nemá na orientační ceduli nárok na své jméno a musí se spokojit jenom se značenou odbočkou z dálnice, která nedaleko Pardubic vede. „Takhle jsou nastavená pravidla,“ říká Jana Gotwaldová z ministerstva dopravy, která má značení na dálnicích na starosti. „Musíme je dodržovat, jinak by stejný nárok jako Pardubice mohlo uplatňovat každé město. Pak by nastal ve značení chaos,“ dodává.

Problém je, že logický systém jde proti přirozené intuici. Ta říká, že města, kde třeba sídlí významné úřady nebo jsou turistickými centry regionu, by se měla na směrových cedulích objevit. „Jde o to, aby se člověk neznalý místa nemusel pořád dívat do atlasu nebo spoléhat na navigaci, když míří do nějakého významného centra,“ vysvětluje dopravní expert Miroslav Preclík z Ústředního automotoklubu České republiky. Za zemi s dobře nastaveným intuitivním značením přitom uvádí velkou Británii.

Tu si chválí i v úvodu citovaný řidič kamionu Petr Veg. „Když jste na dálnici na severu ve Skotsku, už tam máte značený Londýn jako nejdůležitější cíl, o kterém všichni vědí, kde leží. To pomáhá rychlé orientaci,“ říká. Naproti tomu český systém značení, který vždy řidičům ukazuje jen nejbližší velké město, automaticky předpokládá hlubší znalost tuzemského zeměpisu. „Když jste v Ostravě, máte tam značení na Olomouc, ale dál ne,“ popisuje Veg. „Co je dál, musíte dopředu vědět, nebo si to najít.“

Hlaste chyby

Jenom v systému, který jde proti intuici, však není ten hlavní problém. Opravdový zmatek nastává ve chvíli, kdy důležité značení opravdu chybí, jako třeba v Lipníku nad Bečvou, kterým dodnes bloudí řidiči. „Opakovaně na to upozorňujeme ministerstvo dopravy,“ rozčiluje se starosta Lipníku Miroslav Přikryl. Povinnost starat se o správné značení je ale v Česku roztříštěná mezi několik institucí od Ředitelství silnic a dálnic ČR přes kraje až po jednotlivé obce a často potom není jasné, pod kterou z nich konkrétní silnice spadá. „Původně jsem si myslel, že za ten problém se značením v Lipníku jsem zodpovědný já, a snažil jsem se ho rychle řešit,“ říká šéf pobočky Ředitelství silnic a dálnic ČR v Olomouckém kraji Martin Smolka. „Pak se ale ukázalo, že ty značky spadají pod brněnské ředitelství. Týkají se totiž nájezdu na dálnici a dálnice má na starosti právě Brno,“ ilustruje zmatek ve vlastní organizaci pan Smolka.

Jak ale upozorňují experti, podobné případy jsou zvlášť na českých dálnicích čím dál větší výjimkou, úroveň značení se za posledních deset let výrazně zlepšila. „Dálnice už jsou v zásadě v pořádku,“ říká Filip Hoffmann z Ústředního automotoklubu ČR. „Problém je, když sjedete z dálnice dolů a snažíte se jenom podle značení dostat do nějaké obce.“

Problémy nastávají zejména na malých místních silnicích, kde je bloudění kvůli ledabylému značení běžná realita. Na speciální linku (číslo 1234) českého automotoklubu tak především v letních měsících volá přibližně dvacet zoufalých řidičů denně, kteří se třeba jako turisté chtějí podívat do nějaké vesničky a netrefí tam. Pomocník na telefonu potom vezme mapu a řidiče naviguje až do cíle. Zároveň se snaží dopátrat, kde chyba ve značení vznikla, a informovat o tom příslušný úřad, aby zjednal nápravu. „Je to zdlouhavý proces, protože samy obce často nevědí, která silnice pod ně spadá a která ne,“ vysvětluje Filip Hoffmann z českého automotoklubu. Hlásit chyby je nicméně jediná cesta, jak značení na českých silnicích zlepšit. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 24/2011 pod titulkem Raději se doptejte