„Ať je pravdu třeba hledat kdekoli, jedna věc je jasná – nebe je obrovské, nekonečné. Vědci už neměří vesmír na kilometry, ale na světelné roky. Vynalezli zařízení, které dokázalo provést rozbor chemických složek nejvzdálenějších hvězd. Staví stále větší dalekohledy, předpovídají přesně každé zatmění Měsíce a Slunce, návrat každé komety.“ Tak přemítá začátkem 20. století eskamotér Jaša Mazur v románu Isaaca Bashevise Singera Kejklíř z Lublinu.
Kdyby Jaša podobně uvažoval dnes, ubíraly by se jeho myšlenky možná ještě složitějšími cestami. Existují v kosmu celé hvězdy a planety tvořené antihmotou, jak naznačují přírodní zákony? Či dokonce nějaké antibytosti? Proč pak ale nevidíme obrovské záblesky záření, které by mělo vznikat, když se antihmota srazí s obyčejnou látkou, z níž je vystavěn náš vlastní svět? Jsou snad z antihmoty dokonce celé galaxie? A co takzvaná temná hmota: nikdo ji ještě nespatřil, výpočty však svědčí o tom, že kdyby nebyla, galaxie by se rozpadly. Vědci dovedou spočítat, co se stalo nepatrný zlomek vteřiny po vzniku vesmíru, a přitom stále existuje tolik záhad. Své přístroje už nestaví jen na Zemi, ale posílají je do kosmu…
Takovým přístrojem je i takzvaný alfa magnetický spektrometr (AMS), který raketoplán Endeavour vynesl na palubu Mezinárodní kosmické…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
