Kdo zkrotí A. Zacharova?
Úřady se bojí zámeckého pána z Olešnice a nevědí, jak ochránit jeho sousedy
Majitel zámku v Dolní Olešnici, ruský podnikatel Alexej Zacharov,už čtvrtý rok tyranizuje svého souseda, zahradníka Reného Mandyse. Chce jeho pozemek. Zacharovova ochranka zahradníka brutálně zbila. Nedávno mu vyhořel skleník. „Gorily“ ruského milionáře brání Mandysovým zákazníkům ve vstupu do zahradnictví. Největší drama je přitom fakt, že celou věc sleduje bezmocně český stát, jehož úřady jako by neuměly chránit slabou oběť a bohatého agresivního vyděrače podřídit autoritě práva.
Začínal podzim, na zemi už bylo listí. Čtyřiašedesátiletý René Mandys šel, zabraný do myšlenek, lesní cestou kousek od svého zahradnictví. „Najednou jsem měl pocit, že za mnou někdo je,“ vypráví. „Otočil jsem se a zahlédl muže v plastové masce, takové karnevalové. Byl těsně za mnou.“ Dál si zahradník vybavuje jen to, že ho chlap zezadu popadl a na obličej mu přitiskl „nějakou pěnu“. Když se probral, ležel na zemi a levou nohu měl zřízenou k nepoznání. „Místy byla nepřirozeně tenká, jinde hrozně opuchlá,“ vzpomíná. Jeho volání o pomoc naštěstí zaslechla manželka.
V nemocnici strávil tři měsíce.„Byla klika, že jsem o nohu nepřišel,“ říká Mandys. „Ošetřující lékař mi řekl: Bylo to jen tak tak, už to nepulzovalo.“ Kromě čtyřikrát zlomené nohy bojovali lékaři také o zahradníkovo oko. Naštíplé klouby v koleni a zápěstí byly vedle toho drobnosti. Od brutálního útoku uplynulo osm měsíců, zahradník chodí jenom s obtížemi a musí se při tom opírat o hůl.
Život Reného Mandyse a jeho manželky se změnil v horor před čtyřmi lety. Zámeček na kopci nad jejich zahradnictvím, kde byla kdysi oční léčebna, tehdy koupila společnost Ventus Česko, která patří ruskému podnikateli Alexeji Zacharovovi. Ten si umanul, že zámek a rozlehlý les kolem mu nestačí a chce i pozemky sousedního zahradnictví. Mandys tu žije a hospodaří čtyřicet let, vedle skleníků si ve svahu postavil dům, záhony a pařeniště klesají do údolí potoka.
Za zahradníkem začal nejdříve dojíždět agent z realitní kanceláře. „Vystupoval jako suverén. Máme o to zájem, povídá. Není to na prodej, já na to. Nedal se odbýt: Všechno je na prodej,“ vypráví Mandys. „Jezdil celý rok, byl tu snad dvacetkrát. Je nějaký posun v jednání, ptal se. V jakém jednání, člověče, já jsem vám jasně řekl, že to není na prodej.“ Brzy tlak přitvrdil. Ruský podnikatel zastavil zahradníkovi vodu, kterou bral ze zámecké vodárny. Mandys je ale muž činu, do týdne měl vodu z vlastní studny, vrt ho vyšel na sto tisíc korun.
Když Mandyse nezničilo sucho, zkusil to Zacharov s cestou. K zahradnictví vedou dvě veřejné cesty, obě procházejí zámeckým lesem. Rus nechal kolem svých pozemků natáhnout chomáče žiletkového plotu, cestu, kterou byli zvyklí užívat Mandysovi zákazníci, zatarasil na jedné straně elektronickou bránou, na druhé žiletkovým plotem. Ani po druhé cestě se k zahradnictví nikdo nedostane. Přehradila ji vrata hlídaná ostrými hochy ze zámecké ostrahy. Nikoho po cestě nepustí. K zahradnictví se dnes dá dostat jedině tak, že návštěva od vrat zavolá zahradníkovi nebo jeho ženě na mobil, ti sejdou několik set metrů lesem a návštěvu si vyzvednou. Zákazníky takové komplikace pochopitelně odrazují, Mandysovo zahradnictví přežívá jen proto, že ho lidé ze širokého okolí léta znají a mnozí ho nechtějí v těžkých časech opustit.
Ničení květin a zeleniny začalo být na denním pořádku. Jednou po ránu zahradník zjistil, že někdo celý skleník muškátů postříkal jedem na hubení trávy, jindy to odnesly begonie, příště rajčata. Ráno co ráno vycházel Mandys z domu ven v obavách, co zase najde zničené. Agresoři skutáleli malý traktor dolů ze svahu, rozházeli hranici dříví, rozbili okna, připravená na stavbu skleníku. Jindy zase oknem do domu proletěla cihla. Před necelým měsícem lehl popelem celý skleník. Škody se vyšplhaly do stovek tisíc korun.
Zatím nejbrutálnější útok přišel loni na podzim. Policie pachatele, kvůli kterému se Mandys dodnes belhá o holi, našla. Je jím devatenáctiletý zaměstnanec bezpečnostní služby, která hlídá zámek. Pro Mandyse a jeho ženu má i tato dobrá zpráva hororový rozměr. Útočník je vyšetřován na svobodě. Bez ohledu na to, co provedl, hlídá zámek dál. Mandys ho tak čas od času potkává kousek od místa, kde ho přepadl.
René Mandys, drobný šlachovitý muž, překvapuje tím, jak klidně o několik let trvajícím hororu vypráví. „Jestli se tu nebojíme? Co na to mám říct, snažíme se na to nemyslet,“ odpovídá. Ke každému útoku a incidentu volají Mandysovi policii, pokaždé trpělivě vypovídají. Zahradník si najal právníka, který se pokouší u soudu prosadit, aby veřejná cesta k Mandysovu pozemku a domovu byla taková, jaká má podle práva být – volně přístupná. Tohle všechno volání k úřadům o pomoc však na tom, že René Mandys žije v neustálém ohrožení a od světa je odříznutý žiletkovým plotem a ochrankou zámku, nic nezměnilo. Není divu, že jeden povzdech z jeho úst přece jen zazní: „Co je to za stát, který se nedokáže postarat o své lidi?“
Právě tohle je otázka, která při seznámení s případem beztrestného „zámeckého pána“ Zacharova visí neodbytně nad každým z nás. Jak je možné, že se tento stát nedokáže účinně zastat slabého a gaunera, který si prosazuje svou a kašle při tom na zákony, odkázat do patřičných mezí?
Vezměme to popořádku. Brutální útočník slouží dál v ochrance a každý si umí představit, jak je pro Reného Mandyse obtížné ho potkávat. „Je hrozné, že se tam ten muž může vyskytovat,“ souhlasí šéf policie v Trutnově Jan Pavelka. „Ale nemáme možnost to nijak ovlivnit, najímá si ho soukromá firma a hlídá na soukromém pozemku. To nemůžeme zakázat.“ Situaci by podle policejního šéfa mohl vyřešit až soud – kdyby pachateli kromě trestu za těžké ublížení na zdraví uložil i zákaz činnosti, konkrétně v bezpečnostní agentuře. V tomto případě je to absurdní, když útočník půjde za mříže, nebude už hlídat u vrat. „Dnes se v takovém případě opravdu nedá nic dělat,“ potvrzuje prezidentka Unie státních zástupců ČR Lenka Bradáčová. Dobrou zprávou je alespoň to, že v novém trestním řádu nebo v jeho novele se počítá se zavedením předběžného opatření. Podezřelému by pak bylo možné ihned zakázat, aby se ke své oběti byť jen přiblížil.
Další otázka je také nasnadě. Devatenáctiletý mladík na zahradníka neútočil jen tak, je téměř jisté, že mu to někdo uložil, případně mu za to zaplatil. Brutální útok byl jen další z akcí, jejichž cílem je vzdorujícího majitele pozemků přimět k prodeji. Snaží se policie dostat na kobylku hlavě útoku, nebo se spokojí s tím, že dopadla vykonavatele? „S verzí objednávky jsme pracovali a pořád pracujeme,“ říká trutnovský policejní šéf. Důkazy ale policie nemá. Pro zahradníka Mandyse to není dobrá zpráva, hrozba dalšího útoku se zavřením jednoho „bouchače“ nepomine.
„Ještě vyšetřujeme, ještě jsme tu věc nepředali státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby,“ dává Pavelka naději na to, že policie odhalí i objednatele útoku. Zatím to ale vypadá, že ti, kdo stojí o zahradníkovy pozemky, ho systematicky ničí a policie jim v tom neumí zabránit. Policejního šéfa tohle konstatování rozčiluje: „To, co se děje panu Mandysovi, mi vadí, ale naše práce někdy trvá dlouho.“
Státní impotence se snad nejvíc ukazuje na „kauze cesty“. Jsou to takzvané účelové komunikace, po kterých má kdokoli právo dojít nebo dojet k Mandysovu zahradnictví. Přesto se je drzý vlastník okolního lesa rozhodl prostě zahradit a nikoho, pro koho si zahradník nepřijde osobně, nepustit dál. Policejní šéf Jan Pavelka má za to, že jeho mužů se taková věc netýká – o zpřístupnění cesty se má starat obec. Když neuspěje, může se obrátit na exekutora a na strážce zákona. Starostka Dolní Olešnice Radoslava Cermanová si však jen pomalu zvyká na to, že má proti sobě protivníka, se kterým po dobrém nic nepořídí. Majitel zámku zatím dostal jen nezávaznou žádost, aby cesty zpřístupnil. Opáčil, že nezpřístupní, a u toho zatím zůstalo.
Zahradník Mandys se tak o volné užívání veřejné cesty k zahradnictví soudí sám. Jeho advokát Josef Vaške věří, že dříve nebo později (spíš později, protože se dá čekat Zacharovovo odvolání) spor vyhraje. Jenže výhra je podle něj jedna věc a její vymožení věc druhá. „Můžeme mít rozsudek, ale když ho nebudou plnit, jak se toho domůžeme? Můžeme žádat leda ukládání pokut, jsou ve směšné výši padesát tisíc korun,“ říká advokát. „Neumím si představit, že by tam policie dohlížela pořád. Pan Mandys by si leda mohl najmout svou bezpečnostní agenturu, pak se agenti poperou… To máte těžké,“ pokračuje. „Proti takovému byzantskému způsobu jednání je skutečně obtížná obrana. Tyhle východní postupy v Česku vykolejují kdekoho, nikdo si tady s nimi pořádně neví rady.“ Policejní šéf Pavelka dává skeptickým slovům advokáta za pravdu. Představa, že by policie stále dohlížela na to, zda je cesta volná, mu připadá absurdní: „Na to nemáme síly ani prostředky.“ Jenže na obstrukční chování a nerespektování zákonů platí podle právníka Davida Slováčka z kanceláře veřejného ochránce práv jedině „systematická odvetná činnost“. „Je to mravenčí práce,“ říká Slováček. „Ale jen systematický tlak může zabránit tomu, aby porušovatel práva získal pocit beztrestnosti.“
Pak jsme na řadě my
Mluvit s Alexejem Zacharovem nebo s někým jiným, kdo je v útrobách zámku v lese na kopci, není možné. Ochranka u elektronické brány jen opakuje, že dovnitř nikoho nepustí. Sporý mladík, který hlídá druhou přístupovou cestu, po níž si Mandysovi vodí své návštěvy, je přáním mluvit s majitelem zámku zaskočen. Vysílačkou někomu volá o radu. „Neexistuje, to určitě ne,“ ozývá se z přístroje. „Kdyby byl někdo objednaný, tak to víme. Vůbec se s nima nebav, vole. Úplně na ně ser.“ Ochranka začne být razantní a vytlačuje návštěvu tělem: „Rozhodně musíte tento prostor opustit.“
Podobnou vytlačovací akci zažila na vlastní kůži také starostka Dolní Olešnice. Když byl René Mandys na podzim v nemocnici, šla navštívit jeho ženu. Vrata byla tehdy náhodou otevřená. „Když proti vám vyskočí ochranka z roští, není to nic příjemného,“ říká starostka. „Když se před vás postaví, že dál nepůjdete, fakt máte strach. Zvlášť když víte, jak dokázali zmlátit zahradníka. Pan Mandys to tam nebude mít jednoduché, nedej bože, aby se mu stalo něco ještě horšího.“ Dodává, že ona má také strach. Třeba proto, že je podepsaná pod dopisem, kterým obec žádá zpřístupnění cesty.
Strach zřejmě ovládl také úředníky památkové péče v Trutnově. Zámek a park kolem něj je totiž památkově chráněný a starostka chtěla vyvolat jednání o tom, že si majitel dělá v parku, co chce. „Památkáři ho obeslali, přišla odpověď, dostali jsme ji na vědomí,“ sděluje starostka. „Stálo v ní, že jakmile někdo vstoupí na jejich pozemek, bude litovat. Tak se šetření zrušilo.“ Zámečtí si vůbec dělají, co chtějí. Nějakými souhlasy památkářů nebo povolením od stavebního úřadu si hlavu nelámou. „Dělají všechno bez povolení. Povolení nemají ani na tu elektronickou bránu na cestě,“ tvrdí starostka. „Stavební úřad ještě nezasáhl, v té věci ho budeme kontaktovat.“
Památkáři nejsou k zastižení a Monika Grimová ze stavebního odboru Městského úřadu v Hostinném se o zámku a o stavebních povoleních bavit nechce. „Obávám se, že na takové téma s vámi nebudu hovořit,“ říká. „Nejsem si vědoma toho, že by sem nějaký občan dal podnět, že se tam něco staví načerno. My sami jsme tam, myslím, zatím žádnou kontrolní prohlídku nedělali.“
Zámek se stal černou můrou Dolní Olešnice. „Nikdo neví, co se tam děje. Běžný člověk se tam nedostane a ten, kdo tam pracuje, zase nic neřekne. Ani do aut, která tam jezdí, není vidět. Mají kouřová skla,“ líčí starostka. „Proslýchá se, že se tam točí nějaké porno.“ Starostka si, jak říká, nemohla nevšimnout, že gauner, který si dělá, co chce, a nikdo si na něj nedošlápne, obec demoralizuje. Projevuje se to třeba tím, že drobní chalupáři nemají sebemenší chuť dbát na příkazy památkářů. „Říkají mi, proč my bychom museli, když tihle nemusí?“ popisuje starostka. „Nedivím se jim, mají pravdu.“
V údolí pod zahradnictvím je několik domků. Jejich obyvatelé se bojí, že jsou na řadě hned po zahradníkovi. „Máme strach, proslýchá se, že mají nějaké záměry s celým údolím,“ říká Michaela Bláhová, která v roubence u potoka právě uspává malé dítě. Zatím tu bydlí u partnerových rodičů, na dohled odtud je hrubá stavba jejich vlastního dřevěného domu. „Když jsme začali stavět, objevil se tu jednatel firmy, které patří zámek,“ vypráví mladá žena. „Ptal se partnera: Máte to dobře pojištěné proti požáru?“ Mandyse si pro jeho vytrvalost váží a zároveň se bojí, co by následovalo, kdyby to vzdal. „Jsme další na řadě,“ říká s obavou v hlase. „Zákony pro ně neexistují. Když něco chtějí, dostanou to jakýmkoli způsobem.“
Jdeme do toho
Zda policie dokáže kromě vykonavatele brutálního útoku na Reného Mandyse usvědčit také toho, kdo si útok objednal, se dozvíme během několika týdnů. Dobrou zprávou je v tuto chvíli alespoň to, že starostka Dolní Olešnice Radoslava Cermanová se odhodlala začít bojovat o cesty k zahradnictví. „Je to v začátku, ale půjdeme do toho,“ tvrdí. „Vydáme závazné rozhodnutí a budeme se snažit o to, aby ho majitel zámku dodržel.“ S policií se už prý domluvila, že sice cestu nebude hlídat pořád, ale přijede pokaždé, když ji někdo zavolá.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
