Osud Edvarda Beneše v sobě skrývá nebývalou přitažlivost, odráží se v něm totiž příběh našich novodobých dějin se všemi rozpory. Byl velikánem i tragickou postavou, jiný v mládí, jiný v době vzniku republiky i v době budování demokracie, za války či po ní. Osobnost v poznámkách T. G. Masaryka, troska v pamětech Václava Černého, zrádce sám sebe ve vzpomínkách Prokopa Drtiny, chybující v analýze Ferdinanda Peroutky. Nyní do debaty o jeho dějinné roli přispívá spisovatel a diplomat Jiří Gruša (1938) svou čerstvou esejistickou knihou
Beneš jako Rakušan
.
Grušova interpretace Beneše není nijak převratná, přesto je jeho kniha významná. Jsou totiž autoři a autority, u nichž člověka zajímá názor i na počasí, a Jiří Gruša má renomé jako málokterý spisovatel. Nejen kvůli své spisovatelské bravuře, erudici a humoru, ale také proto, že byl významným diplomatem literárním (prezidentem mezinárodního centra PEN klubu) i politickým (velvyslancem v Německu a Rakousku). Pakliže taková osobnost uchopí do pera jinou osobnost, snad to ani nemůže dopadnout nezajímavě.
V první třetině knihy jsme vedeni srovnáváním životopisu Beneše a Hitlera, kde autor vidí jisté paralely – například osamělost a asexualitu. Jiří Gruša si tu hraje především s českým jazykem, užívá si svého pověstného literárního umu, a kde si jiní rýsují přímky, on tvaruje kudrlinky. Občas se ovšem v jejich ornamentech ztrácí podstata sdělení.
S tím, jak se kniha posouvá v čase, však okras ubývá, text se zpevňuje a stává se podstatnějším. Jazyková vytříbenost se tu propojuje s precizním pojmenováním věcí, když Jiří Gruša například píše: „Na prezidenta čeká slavnostní tribuna na Staroměstském náměstí, adrese poprav a oprav.“ Nebo když popisuje Beneše pomnichovského: „Ale konflikty face to face – rozpory tváří v tvář – nebyly jeho obor. Chtěl všechno jako záznam. Proto nebyli vinni jen Chamberlain a Daladier, ale i demokracie, a to navzdory tvrzení, že jejím principům zůstává věrný.“
Grušův Edvard Beneš je technokrat, který osudově přecenil své síly. Polovinu jeho úspěchu tvořil Masaryk, a když ten zemřel, zůstalo prázdno. Ve chvíli, kdy v Benešových očích selhala demokracie, chtěl ji nahradit sám sebou. Důsledky toho neseme dodnes. Grušovu knihu stojí za to číst nejen kvůli jejímu tématu, je radost po delší době číst skutečného esejistu.
Jiří Gruša: Beneš jako Rakušan
Barrister & Principal, 152 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
