Pouhé tři roky vydrželo uměleckému svazu Devětsil nadšení pro takzvané proletářské umění. Revoluční sborník Devětsil, který nyní vychází ve věrném reprintu více než osmaosmdesát let po svém vzniku, mladé avantgardisty zachytil ve zlomové fázi: právě v roce 1922 se jejich radikální požadavky na všeobecně vitální, internacionální, kolektivní, realistické, srozumitelné, populární – jejich slovníkem komunistické – umění pomalu obrušovaly. Revoluční étos v nich střízlivěl do umírněnější varianty známé jako poetismus. Proč stojí za to si tuto historii dnes připomínat? Když tak člověk listuje tím skanzenem dobových manifestů, básní, povídek, studií a obrazů, zjistí překvapivou věc: k tomuto má cenu se vracet nejen ze sentimentálních důvodů.
Umění k sobě vždycky přitahovalo jedince, kteří se označovali za věrozvěsty schopné rozpoznat, v jaké podobě může lidstvu posloužit. A především v jaké mu může uškodit. Dobové zanícení Seiferta, Nezvala či Teigeho pro umění, jež „bude proletářské, nebo nebude vůbec“, mělo v tomto ohledu až mesianistické rysy. Pod rudým praporem bolševické revoluce se rozhodli západní kulturu probudit z mrtvých a vykoupit pro ni život věčný. Jak to píše literární vědec Tomáš Vučka ve studii přiložené k reprintu sborníku: „Spojení revoluční proměny s biblickými motivy, apokalypsou a celosvětovým vzkříšením pod ,betlémskou‘ hvězdou komunismu v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
