Literární svět Johna Irvinga je plný nešťastných náhod a bizarních úmrtí. A také chlapců, kteří ztratili své otce, matku, nebo dokonce oba rodiče. Bylo tomu tak v jeho nejlepších románech Svět podle Garpa, Modlitba za Owena Meanyho, Pravidla moštárny a nejinak je tomu i v jeho nejnovější knize Poslední noc na Klikaté řece. Pokud si ale americký spisovatel vydobyl u svých čtenářů oblibu díky svému humoru, umění originálně vyprávět a vyhmátnout aktuální témata, jako je feminismus, válka ve Vietnamu nebo potraty, pak jeho poslední román bohužel troskotá ve všech uvedených charakteristikách.
Příběh vypráví o dvanáctiletém Dannym, který vyrůstá jen s otcem mezi dřevaři na severu Spojených států a jedné noci omylem zabije otcovu milenku litinovou pánví, když si ji splete s medvědem. Musejí proto s otcem prchnout, aby se vyhnuli hněvu místního opilce, násilníka a policejního konstábla Carla, na něhož smrt ženy narafičí, a který je proto začne pronásledovat.
Zápletka je to stejně podivínská a groteskní, jak jsme u Irvinga zvyklí, a podobný je i epický charakter jeho šestisetstránkového románu, který postupně nabývá podoby rozsáhlé rodinné ságy. Objevuje se tu také Irvingova obvyklá hra s literární formou „psaní o psaní“ a několik autobiografických prvků – i Danny stejně jako Irving studuje tvůrčí psaní na univerzitě v Exeteru a v Iowě, věnuje se zápasení, přišel o jednoho ze svých rodičů a také byl jako chlapec pohlavně zneužit postarší ženou.
Co ale skvěle fungovalo v předchozích knihách, tady nabývá podoby otravné manýry. Irving honí hrdiny po severu Spojených států i Kanadě, neustále do příběhu zaplétá další postavy, aniž by tu měly smysl, zahlcuje román hromadou vedlejších epizod, a jakmile se čtenář aspoň trochu zorientuje v jednom dějišti, Irving už ho žene jinam. Navíc obsese konstábla Carla nemá logické ani literární zdůvodnění, postava policisty se objevuje jen na úvodních stránkách a pak už se rozpouští jen v obrysech jakéhosi strašáka v podvědomí prchajících. Příběh je to zkrátka tak překombinovaný a vyprávěný tak kostrbatě, až se nakonec rozsype jako protržený pytlík s hrachem. Sice se tu objevují skvělé pasáže, jako groteskní přistání striptérky-parašutistky doprostřed prasečí farmy, a tradičně silné je vylíčení bolestného pouta mezi otcem a synem. Irving byl ale vždycky vynikající hlavně v poutavém zachycení strachu z bezmoci a úzkosti ze světa plného nešťastných náhod, před kterými není úniku. Tentokrát tento motiv originálně nerozvíjí, jen recykluje. A to je na dobrý román málo.
JOHN IRVING: POSLEDNÍ NOC NA KLIKATÉ ŘECE
Přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi, Odeon, 576 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
