Puškvorec Andrzeje Wajdy je víc než film

Blondýna středního věku se probudí z noční můry. Vstane, popochází po zšeřelé holé místnosti, tu a tam si prohrábne vlasy, kouří cigaretu. Občas se upřeně zahledí z okna, za nímž prší. Ve statické kompozici vypadá jako jedna z osamělých žen v hotelových pokojích, které proslavily amerického malíře Edwarda Hoppera. Kameru neregistruje a my jí skoro nevidíme do tváře. Není ovšem třeba vidět jí do očí, aby na vás z jejího monologu sálaly silné emoce.

Ta žena je populární polská herečka Krystyna Jandová a ve snímku Andrzeje Wajdy Puškvorec vzpomíná na svého manžela a kameramana filmu Edwarda Kłosińského, který v průběhu natáčení zemřel na rakovinu plic. Její syrová zpověď rozdělená na tři části zabírá sotva patnáct minut stopáže, ale je emotivním vrcholem originálně strukturovaného filmu konfrontujícího život se smrtí a fikci s realitou. Čtyřiaosmdesátiletý polský klasik Wajda jím znovu dokázal, že pořád patří do první filmařské ligy.

Vpád reality

Puškvorec je vlastně filmem o filmu. Wajda diváka zavádí na natáčení adaptace povídky Jarosława Iwaszkiewicze zasazené do doby těsně po konci druhé světové války. Režisérova dvorní herečka Jandová (Člověk z mramoru, Člověk ze železa) v ní hraje Martu, ženu zaneprázdněného maloměstského doktora. Teskní po synech padlých v boji a netuší, že na jejích plicích se rozrůstá nevyléčitelný nádor. Nejen motivem rakoviny a rodinné tragédie se příběh filmu prolíná s osobním příběhem herečky.

Iwaszkiewicz je Wajdovým oblíbencem: podle jeho děl natočil už čtyři filmy. Je to autor, který shlíží na naše pobývání na světě dost skepticky. Jeho postavy jsou vláčeny pudy, nerozumějí ani samy sobě, krátké okamžiky štěstí střídá deziluze. A stejné je to v Puškvorci: z exteriérů sice sálá radostná atmosféra léta v rozpuku, baladické tóny hudby Pawla Mykietyna ovšem vykazují optimismus do patřičných mezí. Už titulková sekvence složená ze záběrů skrz rostlinu rostoucí na hladině řeky, jež dala filmu jméno, naznačuje skrytou hrozbu. A Martino napůl milostné a napůl mateřské vzplanutí k neotesanému mladíkovi Boguśovi (Pawel Szajda) je jen marným pokusem oklamat na chvíli nepříznivý osud.

Strukturu vyprávění elegantního retra rozbíjí nejen Jandová svým monologem, ale i jakoby dokumentární vstupy z natáčení. Tu se v kulisách čtyřicátých let mihne filmový štáb, tu sám režisér s Jandovou probírá scénář a poslouchá její poznámky. V nejdůležitější scéně adaptované povídky dostává herečka hysterický záchvat při vzpomínce na manžela, utíká z placu a kamera ji sleduje až do náhodně stopnutého auta. Je to překvapivá a zvláštní sekvence, která byla pro některé zahraniční recenzenty důkazem, že to režisér s postmoderním zcizováním už trochu přehnal. Je ale pro vyznění snímku klíčová. Pro workoholika Wajdu jsou filmy celoživotní posedlostí. V Puškvorci ale říká, že na světě jsou důležitější věci než film: drama fiktivní postavy musí ustoupit osobnímu dramatu herečky a přítelkyně.

Wajda na Jandovou koneckonců také počkal s natáčením, když se musela několik měsíců plně věnovat umírajícímu muži. Odvděčila se mu tím, že svolila, aby z jejích zápisků vytvořil součást filmu. Fascinující intimní svědectví polské celebrity povyšuje celek na provokativní dílo o jisté nedostatečnosti fikce, která se občas v síle výpovědi musí sklonit před realitou. Žádná pasáž z příběhu Marty a Boguśe se nevyrovná těm silným, civilně vyprávěným vzpomínkám. Jandová popisuje třeba situaci, kdy věděla dříve než manžel výsledky testů a neodvážila se mu je prozradit. Doléhají na ni otázky, jak je možné, že v době největšího žalu dokázala vystoupit na jeviště a hrát jako obvykle. Nebo jen tak utrousí, že stále platí tarif manželova mobilu, aby si mohla na záznamníku čas od času poslechnout jeho hlas.

Svůj předchozí snímek Katyň věnoval Wajda před třemi lety otci, který při masakru zahynul. Tehdejší výpravný velkofilm i nynější komorní Puškvorec tak mají jedno společné téma: ztrátu blízkého člověka. Natáčená povídka i hereččina zpověď vyprávějí o nepřenosnosti pocitu zármutku. Wajda se ale k jeho jádru dostal hodně blízko.