Až přijedou po silnici
Gabriela Lágnerová pomáhá malé indické vesnici přežít náraz civilizace
Žijí v horách čtyři tisíce metrů vysoko bez jediné přístupové cesty: do nejbližšího města mají pět dní krkolomné chůze přes hory, v zimě po zamrzlé řece. Kromě nich tu není nic než vítr, mráz, prach a kamení. Řeč je o malé vesničce Kargyak o dvaceti domech se stovkou obyvatel ležící v pohoří Zanskar na úbočí Himálaje na území takzvaného Malého Tibetu v Indii. A právě tady se občanskému sdružení Blueland v čele s indoložkou Gabrielou Lágnerovou podařilo vlastními silami vybudovat nejen školu, mobilní knihovnu či celoroční zeleninový skleník, ale také místním dětem poskytnout i něco z běžných západních radostí – nefalšovanou snowboardovou školu nebo pohádky o Krtečkovi.
„Představte si, že se přenesete o celá staletí nazpátek: o všem rozhoduje rada starších, podepisujete se otiskem palce a léčí vás místní šaman,“ popisuje Lágnerová. Izolace od okolního světa je tak důkladná, že i když tady lidé žijí ponořeni do náruče buddhismu víceméně šťastným životem po stovky let, v kontaktu s civilizací nemají moc šancí uspět. „Zhruba do deseti let sem má doputovat nově budovaná dálnice, bez nějaké pomoci zvenčí by to asi pro ně znamenalo totální rozvrat a katastrofu,“ říká o motivech angažmá Bluelandu Lágnerová.
Pro ni jako zakladatelku to ale všechno začalo úplně z jiného konce. Pochází ze sportovně založené rodiny, běhala juniorskou patnáctistovku a získala stříbro na mistrovství republiky na snowboardu. „V té době jsem snila o expedici na himálajské osmitisícovky,“ líčí milovnice hor Gabriela Lágnerová. V roce 1998 se vydala do vysněné Indie, tam ale nastal v jejích tužbách nečekaný zvrat. „Když jsem viděla pětileté žebrající děti žít ve špíně a na drogách na ulici, všechno se naráz změnilo: místo expedice jsem se rozhodla jim nějak pomoci. A to nejdůležitější je vzdělání,“ říká.
S představou postavit na „tom nejpotřebnějším“ místě školu pak několik let jezdila křížem krážem rozlehlými pustinami, až padl tip právě na obec Kargyak na pákistánsko-indické hranici. „Děti se z takových míst posílají do internátních škol a domů už se vlastně nikdy nevracejí. Šlo nám o to zachovat místní společenství co nejvíc pohromadě,“ vysvětluje. Už coby vystudovaná indoložka se proto se svým plánem v roce 2005 obrátila na indické úřady a místní lidé postupně přijali neznámou Češku mezi sebe. „Jsou strašně přátelští a za všechno vděční,“ popisuje Lágnerová.
Jenže to byl teprve začátek: čtyřměsíční pobyty, kdy se do vesnice dostávala po pětidenní namáhavé túře, střídala s pobyty v Čechách, kde sháněla už coby šéfka Bluelandu peníze prodejem fotografií scenerií místních horských štítů či od sponzorů a čekala na povolení od indických úřadů. A to šlo hodně ztuha. „Chtěli jsme totiž oproti nějakému betonu stavbu z nepálených cihel využívající jako zdroj tepla hlavně slunce: svítí tady tři sta dní v roce. Jinak tady v takzvané velehorské poušti až na sporou trávu nic neroste, topí se trusem a v zimě je tady kolem minus čtyřiceti,“ líčí Gabriela Lágnerová. A i když v roce 2008 stavba konečně začala, přesto to nebylo jednoduché: materiál jako cement či sklo do oken museli převážet na koních přes pětitisícové horské pasy a navíc ručně vyrobit pět tisíc cihel o váze devíti kil z jílu a odtahat je na místo. Výsledek stojí za to: škola má sloužit po celý rok asi pro šedesátku dětí z celého okolí a má začít fungovat letos. „Pomáhala tady řada dobrovolníků z Čech a samozřejmě místní včetně nezdolných jaků,“ usmívá se Lágnerová.
Nezůstalo ale jen u toho: díky Bluelandu vyrostl také skleník, ve kterém se dá po celý rok pěstovat to, co místní okusili asi jen málokdy – čerstvá zelenina. Navíc z Čech doputovalo přes hory pět set anglických knih pro nově zřízenou mobilní knihovnu a pro snowboardovou školu k radosti malých Tibeťánků také šest zbrusu nových prken s kompletní výbavou. A plánují ještě třeba výstavbu umývárny či ubytovnu pro učitele. „Prostě doufáme, že až sem dorazí silnice, budou všichni alespoň trochu připravení a dokážou se o sebe postarat. Čtení, psaní a počítání jim už nebude dělat potíže, a tak si třeba otevřou svůj vlastní penzion či obchod,“ dodává Gabriela Lágnerová.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
