Pojmout film o civilizačním strašáku jménem Alzheimerova choroba jako svého druhu komedii, to k Islandu docela sedí. Do slušné formy se každopádně snímkem Mama Gógó po několika průměrných filmech vrací miláček české klubové distribuce Fridrik Thór Fridriksson. Do sotva pětaosmdesátiminutové stopáže se mu kromě ústředního tématu podařilo vměstnat několik dějových linií. Je to film o vztahu dospělých dětí a stárnoucích rodičů, satira na filmový průmysl, groteska o krizi, která v roce 2008 položila Island na lopatky, a v neposlední řadě meditativní rozjímání o smrti jako místě setkání se svými blízkými.
Člověk by čekal, že takový tematický mišmaš bude připomínat dort pejska a kočičky. Ale Fridrikssonovi se s dvorním kameramanem Arim Kristinssonem podařilo snímku vtisknout jednotný tón, v rámci něhož působí suše lapidární „kameňácké“ gagy vedle dojemných scén o nejdůležitějších věcech člověka překvapivě organicky.
Největší z Islanďanů
Aby toho nebylo málo, celým snímkem se prolínají odkazy na Fridrikssonovu předchozí tvorbu. Hlavním hrdinou filmu je totiž nejmenovaný režisér (Hilmir Snæer Guđnason), který na začátku Mamy Gógó uvádí v premiéře svůj nový film Děti přírody. Na znalce režisérovy tvorby není potřeba příliš pomrkávat: stejnojmenným dílem z roku 1992 o putování dvojice důchodců, kteří dobrovolně opustili pečovatelský dům,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
