Co čteš?
Dělení na beletrii, tedy zábavu, a literaturu, tedy umění, má historickou příčinu v demokratizaci čtení
První odpověď: Čtu všechno chytlavé, nejsem sice čtenářský všežravec, ale zcela jistě čtenářský mnohožrout. Druhá odpověď: Beletrii, která umí být i literaturou. Třetí odpověď: Literaturu, která se nebojí být beletrií.
Proč si do literatury vpustíme Philipa Rotha, ale už ne Danielle Steel(ovou)? Přitom jde v obou případech o současné americké autory, kteří píší společensko-psychologické romány o současné době. A aby podobností bylo ještě více, tak díla obou se někdy umístila na prestižním žebříčku bestsellerů organizovaném The New York Times. Čtenářská obliba nám u Rotha nepřekáží, kdežto u Steel(ové) jako bychom právě v ní spatřovali klíčový důvod, proč tuto autorku do společnosti literatury nepustit. Je to tak, že oba jsou oblíbenými autory, oba píší beletrii, ale Steel(ová) píše – pouze beletrii, zatímco Roth píše – literaturu? Zkrátka: Roth nám je tvůrcem, Steel(ová) autorkou čtiva? Někde vládne selekce dokonce už na úrovni žánru: detektivku prosím ne. A pokud přece jenom ano, tak musí pocházet od někoho, o kom víme, že není monokulturní žánrista. Takže jako literaturu sneseme Ecovu historickou detektivku ze 14. století Jméno růže (1980) či Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy (1929), ale už nikoli díla Raymonda Chandlera, Agathy Christie(ové) či Eduarda Fikera. – V knihkupectvích se procházíme kolem regálů s nápisem „beletrie“, eventuálně „česká beletrie“, „světová beletrie…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
