Je časné ráno první březnové soboty a za horizontem Žďárských vrchů vychází na modré nebe pampeliškově žlutý sluneční kotouč. Na šedivých pastvinách okolo obce Vortová zajiskří jinovatka a lehký opar, zamrzlá oka nedalekých rybníků Utopenec, Návesník a Zlámanec promění sluneční paprsky v blyštivá zrcadla. Před místní hospodou se v této kulise scházejí postavy jako z panoptika. Strakatý se Ženuškou, Turci, Kobyla, Slamění, Kominíci, Rasové a Židi.
Tradiční jarní slavnost, jejíž zahájení právě sledujeme, zasahuje hodně daleko za blyštivý obzor: masopustní masky z vesnic na Hlinecku se loni na podzim dostaly až na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nebýt poznámek prezidenta Václava Klause a jeho suity, kteří za mezinárodním zájmem o zdejší tradice vidí reinkarnaci RVHP, nevzbudila by podzimní událost žádný zvláštní rozruch. V zemi, která o většinu svých tradic přišla, jde přesto o unikátní a nebývale živou venkovskou slavnost: jedinečné maškarády a obyčeje se v několika vesničkách na Českomoravské vrchovině uchovaly z dávných hlubin času a dodnes zosobňují v takřka nezměněné podobě mizející touhu slavit příchod jara bujarým veselím.
Přísně tradiční
Masky před vortovskou hospodou jsou pastvou pro oči. Kostýmy ze slámy nebo ze sytě barevných látek podobně jako klobouky zdobí množství různobarevných mašlí, třásní, krajek, pentlí,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
