Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Konec babického umění

Daniela Tinková vypráví o tom, jak se porod stal doménou mužských lékařů

Každý, kdo trochu sleduje spory kolem porodnictví v Česku, patrně ví, jak konzervativními názory většina českých porodníků trpí. Prapůvod jejich postoje lze najít v nové knize historičky Daniely Tinkové Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské době popisující časy, kdy se paternalistický lékařský přístup zrodil.

Andělem v domě

Daniela Tinková se ve své historiografické práci dlouhodobě zabývá obdobím 18. a 19. století, které považuje za přelomové pro zrození moderního světa. Například ve své předešlé knize Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa se snažila postihnout změny v přístupu osvícenského státu k trestání některých zločinů. V aktuální knize o proměně porodnictví uplatňuje především genderový přístup a díky studiím na pařížské Sorbonně využívá ke srovnání data a příklady z mnoha míst západní a střední Evropy.

V úvodu nejdříve zkoumá své téma v obecné rovině idejí a státní politiky. Vykresluje, jak evropské osvícenské monarchie procházejí v polovině 18. století velkou změnou, protože jejich ekonomický vzestup přináší zefektivnění státní správy. V duchu těchto reforem se do středu pozornosti státu dostává i lidská populace. S obyvatelstvem se počítá jako s produktivní silou, rezervoárem branných sil, plátcem daní i konzumentem. Proto stát začíná usilovat o jeho efektivnější kontrolu, zlepšení lékařské péče, hygieny a snížení především dětské úmrtnosti. Mění se i sociální hodnoty – například důraz na rodinu a postavení dítěte v ní.

Daniela Tinková výstižně popisuje, jak s těmito novými trendy sociální politiky a prohloubením anatomických znalostí souvisí i ustavení nové role ženy ve společnosti. Zatímco muži nadále náleží prostor veřejného života, abstraktní a tvůrčí úvahy, ženě je vymezen prostor domácnosti, výchovy dětí, vytváření zázemí pro muže. Žena se stává „andělem v domě“. Její postavení se zdůvodňuje i jejími specifickými fyziologickými dispozicemi, či spíše „indispozicemi“ – psychickou labilitou způsobenou prudkými zvraty během jejího života jako menstruace, těhotenství, porod, laktace či menopauza. Její rozum pak směřuje především k tomu, jak například zdůrazňuje Kant, přijmout svoji „reprodukční úlohu“.

Zatímco esejistický úvod patří pro své interpretační pasáže k nejlepším částem knihy Tinkové, následující kapitola trpí trochu úmornou popisností. Autorka tu vypráví, jak se porodnictví ve druhé polovině 18. století profesionalizuje a stává se lékařským oborem, čímž se dostává k hlavnímu tématu – změně postavení porodních bab v kontrastu k nové instituci mužů porodníků.

Prolomení bariéry studu

V předindustriální společnosti ústřední úlohu při porodu zastávala porodní bába, většinou starší zkušená žena s vlastními odrostlými dětmi, těšící se důvěře své komunity. Radila budoucím matkám při těhotenství, pomáhala při porodu i v šestinedělí. Za svou práci obvykle nepobírala plat, pouze dary a stravu od příslušné rodiny, zároveň se starala o vlastní hospodářství. Babické vědění se předávalo ústní formou a zejména na venkově se pojilo se znalostí magických praktik či bylinkářství.

V osvícenské době však snaha států mít „politiku narození“ pod kontrolou připravila živnou půdu pro nástup mužů porodníků. Ti postupně v porodnictví získávali monopol pomocí diplomů z univerzit, nově zakládaných porodnických kateder, publikováním anatomických a porodnických spisů, zaváděním povinných kurzů pro porodní báby a budováním nových institucí, jako byly porodnice, které sloužily především svobodným a nemajetným rodičkám, byly prevencí potratů a vražd novorozeňat, ale zajišťovaly i „studijní materiál“ pro mediky. Docházelo k rozšíření nových metod a specifických porodnických nástrojů, jež se staly doménou pouze mužů porodníků. Narození tak bylo postupně vytěsněno z tradičního světa žen a stalo se předmětem lékařského zájmu a v podstatě patologickým stavem. Porodní báby byly podřízeny autoritě porodníka, měly nadále vést jen porody „přirozené“, nevyžadující umělý zásah a užití nástrojů.

Tento zlom bořící mnohaletou tradici samozřejmě neprobíhal bez odporu porodních bab i samotných rodiček. Jak Tinková na mnoha konkrétních případech líčí, první mužští adepti nové profese se setkávali s četnými překážkami – naráželi na dosud respektované bariéry ženského studu a nevhodnosti gynekologického vyšetření (provádělo se např. pouze hmatem, bez pohledu očí). Přítomnost porodníka si ženy také spojovaly s neblahým koncem porodu – byl volán v případě komplikací. Rovněž báby povinnost kurzů nepřijímaly s nadšením, často byly pro ně finančně i časově těžko zvládnutelné – musely se vydat do vzdáleného města, kde kurzy probíhaly i několik měsíců, opustit na dlouhý čas rodinu a hospodářství. Potvrzení o kurzu jim však nezaručovalo jistý příjem a ženy navíc často dávaly přednost tradičním „doporučeným“ babám a těm zkoušeným nevěřily.

Uzurpace ženského těla

Ve třetí části knihy Daniela Tinková znovu nabývá na přesvědčivosti a skrze vylíčení osudů konkrétních osobností zlomové období osvícenství dostává živější obrysy. Popisuje zrod porodnictví a jeho institucí v Čechách, především v Praze. Zasazuje jej do rámce habsburské monarchie a všímá si výuky na Karlově univerzitě, založení první veřejné porodnice u sv. Apolináře (1789) i na svou dobu pokrokového soukromého porodního ústavu spojeného s ambulantní péčí Johanna Melitsche (1787). Jde o zajímavý pohled do fungování habsburské byrokracie, která nařízení státu uváděla v život. Poutavě líčí osobní animozity na univerzitě, boje o profesuru i vyšší plat, nevraživost mezi kolegy i potíže s výukou porodních bab, nevzdělaných a někdy i negramotných. Navíc nebylo lehké nalézt profesora, který by plynně ovládal češtinu a ženám dokázal látku srozumitelně vysvětlit. Česká vědecká terminologie se v této době teprve tvořila.

Bohužel ve své celkové podobě je kniha zatížena příliš zevrubným výčtem jednotlivých osobností a škol porodnictví v Evropě. I přes tuto rozsáhlou sumu, pro běžné čtenáře těžko stravitelnou, však lze z práce Daniely Tinkové vyvodit jasný závěr. Zlom v přístupu k porodům a ženskému tělu započatý osvícenstvím přinesl mnoho pozitivního: uplatňování nových poznatků, větší bezpečnost rodiček i radikální snížení kojenecké úmrtnosti. Na druhou stranu dokonale vytěsnil psychologický a intimní aspekt této mezní životní situace, vedl k „uzurpaci znalosti ženského těla mužskými experty“. A je zarážející, že v Česku paternalistický přístup porodníků i navzdory odlišné situaci v okolní Evropě v mnoha směrech přetrvává, přestože vzdělání žen a jejich znalosti o vlastním těle nikdy nebyly větší a přístup k informacím snazší.

DANIELA TINKOVÁ: TĚLO, VĚDA, STÁT. ZROZENÍ PORODNICE V OSVÍCENSKÉ EVROPĚ Argo, 672 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 11/2011 pod titulkem Konec babického umění