Ještě před třiceti lety se mohlo zdát, že devět křížových výprav proti muslimům, které se uskutečnily od konce 11. do konce 13. století, náleží beze zbytku středověké historii. Podmíněny byly zjitřenými náladami své doby, náboženským blouzněním o konci světa po prvním miléniu křesťanské civilizace, obavami z turecké expanze, řevnivostí mezi Římem a Byzancí a dalšími. V pozadí jistě nechyběly ani zištné cíle – mladší synové feudálních rodů si chtěli na Blízkém východě vydobýt vlastní državy, neboť doma dědil léno vždy nejstarší syn, italským městům šlo o obchod s Orientem a panovníci sledovali dynastickou prestiž. Křižáci nicméně patřili k nejoblíbenějším hrdinům dobrodružné literatury vrcholného a pozdního středověku. Epizody z dobývání Svaté země navazovaly na antické vzory, zejména na líčení výbojů Alexandra Velikého, ale předznamenaly i budoucnost žánru – jejich schémata později ožívala v populárních příbězích o dobývání nových světů v zámoří a veleúspěšně pronikla třeba i do amerických westernů.
Vyšší evropská kultura se od konce středověku až po éru romantismu stavěla k odkazu křížových výprav spíš s odstupem. Cervantes rytířské mravy dokonale zironizoval, zatímco Torquato Tasso je v Osvobozeném Jeruzalému vylíčil s barokním přeháněním, jež odpovídalo dvorskému stylu, nikoli však realitě. V nadcházející éře osvícenství sympatizovali evropští intelektuálové spíše s arabskými či…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
