Ve většině zim byly zkušenosti českých měst se sněhem docela jednoduché: napadl a zase brzy roztál. Minimálně letos a vloni je to ale jiné: i v nížinách se sníh drží řadu týdnů, vloni měsíců. Má to samozřejmě svůj půvab, ale taky praktické otázky, které není od věci si položit. Jedna z těch hlavních v souvislosti se sněhem třeba je, jak vznikají naše návyky ve veřejném prostoru – konkrétně odklízení sněhu.
V Česku platí úzus, že silnice mají absolutní přednost před chodníky. Došlo to do takového extrému, že každé ráno kdekdo automaticky očekává, že se město postará o okamžitý průjezd ulic a silnic v podstatě bez ohledu na množství sněhu a náklady s tím spojené. Pokud se tak nestane, panuje pocit totálního selhání. S tím stále víc kontrastují chodníky: tam si naopak každý zvyká na to, že se neuklízí. Tomu bez většího reptání přizpůsobujeme své chování, přesněji řečeno pohyb. Zpomalujeme chůzi, vyhýbáme se nebezpečným místům, naučili jsme se fígle, jak bezpečně projít v hlubokém sněhu nebo po ledu. Každý prostě tak nějak počítá s tím, že v zimě vypadá pěší pohyb po městě jinak než v jiná roční období. Tyhle reflexy ale zapomínáme ve chvíli usednutí do auta. Tam najednou zvláštnosti zimy odmítáme akceptovat a čekáme, že město zařídí, abychom se mohli pohybovat jako obvykle, tedy padesátkou nebo víc.
To celé přitom není z nějaké přirozenosti, naopak. Chůze je ve městě přirozenější a mnohem důležitější než jízda autem. Nelze se bez ní – pokud se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 53 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
