Skvrny jsem si poprvé všiml asi před sedmi dny. Objevila se na stropě kousek nad mou postelí, ne větší než podšálek. Spatřil jsem ji, když jsem se probudil. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem ji nad sebou, vlhkou, nepravidelnou skvrnu.
Bydlím v pronajatém pokoji, v domě, o který se nikdo nestará, a tak mě její přítomnost na stropě příliš nevyvedla míry; různé potíže a havárie tu jsou na denním pořádku: světlo v chodbě nesvítí už několik měsíců, a zatímco lidé v jiných domech prostě strkají klíč do zámku a odemykají, já musím pokaždé zámek doslova přemlouvat.
To ráno jsem se jako každé jiné rychle oblékl, oholil, nakrmil želvu a hodil do sebe sklenici ananasového džusu. Než jsem odešel do práce, otevřel jsem okno a tiše předpokládal, že skvrna, ať už vznikla jakkoli, do večera zmizí.
Jenže víc si z toho dne nepamatuji. Vrátil jsem se pozdě v noci a místo převlékání do pyžama jsem si pouze rozepnul pásek. Viděli jsme se s Lucií? Dokonce ani nevím, zda skvrna do večera zmizela, nebo zůstala na svém místě.
Pracoval jsem v reklamní agentuře jako čekatel. Její ředitel a zároveň můj jediný kolega, neboť více zaměstnanců ona agentura neměla, často poznamenával, že stále čekám na ten správný slogan. Jenže mě slogany vlastně nezajímaly, dostal jsem se k nim jen díky krédům: sbírám životní kréda a mám rád i motta v knížkách. A slogan je jenom něco jako krédo, krédo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 53 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
