Globální bomba Viktor But

V oranžovém mundúru a za mřížemi thajského vězení už nevypadal jako vládce miliardového byznysu se zbraněmi, na něž jsou krátké tajné služby i Interpol. Teď „pán války“ Viktor But ve Spojených státech čeká na soud a stal se chodícím potvrzením staré výhrůžky, že na každého jednou dojde.

Tajemný pán války

S tímhle Rusem je potíž. Jen málokterou informaci o něm, zvlášť z počátku jeho života, by šlo tesat do kamene. A za zřejmě úmyslně nahuštěnou mlhu se často nepodařilo proniknout ani autorům, kteří Butovi věnovali celé knihy.

Třeba hned to, jak se jmenuje – dokud ještě c

estoval po světě, používal celý balík legálně vypadajících pasů na variace svého jména – Butt, Budd, Bulačin… Dlouho se nevědělo, jak vypadá, a jedinou podobiznou byla pasová fotografie z osmdesátých let, z níž se dívá chlapík s naducanými tvářemi a „saddámovsky“ mohutným knírem. Tváře má dnes po dvou letech v thajském

vězení o poznání méně naducané a knír prořídl, nicméně stále není beze zbytku vyjasněno, kde a kdy se například narodil (nejvíce zdrojů uvádí tádžické Dušanbe a leden 1967, ale může to být taky Ukrajina) nebo co vlastně dělal v osmdesátých letech během svého pobytu v Sovětské armádě. On říká, že tlumočil, jiní říkají, že pracoval pro vojenskou rozvědku GRU nebo přímo pro sovětskou tajnou službu KGB. Odpovídal by tomu třeba fakt, že mladý Viktor vystudoval moskevský Vojenský institut cizích jazyků, z něhož se drtivá většina agentů rekrutovala.

Nejasná barvitost příběhu Viktora B. inspirovala už před pěti lety novozélandského režiséra Andrewa Niccola k filmu Lord of War (v české distribuci Obchodník se smrtí). Niccol přitom vždy zdůrazňoval, že filmový Jurij Orlov je skládankou několika reálných předobrazů a pořádné porce fantazie. Nicméně i když v mnoha ohledech filmová fikce nesedí (skutečný But si třeba nevzal za ženu luxusní modelku ani s ní nebydlel na Manhattanu v bytě s výhledem na Central park), v tom podstatném ano.

Například v tom, jak nadšeně budoucí „pán války“ přijal rozpad Sovětského svazu. Ve filmu rozjařeně líbá televizi, z níž tuto událost oznamuje šéf ruských komunistů Gorbačov. V reálu to možná nebylo tak romantické, avšak But opravdu velmi rychle pochopil, že pád impéria vyvolá nepřehledný chaos, což ve spojení s všudypřítomnou a korumpující sovětskou chudobou dává bystrým lidem jako on takřka neomezené možnosti.

Kdy a s čí pomocí rozjel budoucí miliardář svůj „výlov“ postsovětského bohatství, není známo (strýček, který mu ve filmu pomohl levně získat výzbroj ukrajinské armády, zřejmě neexistoval). Nepochybně však díky starým kontaktům a znalosti armádního prostředí a možná i pomoci tajných služeb se rozjelo to, co už je známé: But získal možnost levně nakoupit armádní letouny Antonov, šanci chytil za pačesy, nabídl místo čerstvě propuštěným vojenským pilotům a rozjel byznys. Okamžitou reakcí na nové pořádky se dostal k velkým zásobám zbraní a rychle a efektivně je zájemcům dodával až „do domu“: letadlem zaletěl na vojenskou základnu, naložil zásilku a letěl s ní na místo určení. Takový servis, tvrdí znalci, mohl v té době nabídnout málokterý z konkurentů. Od ostatních překupníků se odlišoval také ve spolehlivosti a velikosti dodávek – zatímco ostatním chvíli trvalo, než zbraně sehnali, a obvykle v omezeném množství, Bout údajně dodával hned a ve velkém.

Seznam zákazníků, kteří jeho služby využili, pak vypadá jako top 10 nejděsivějších zločinců a organizací posledních let – od liberijského tyrana Charlese Taylora přes Tálibán až po al-Káidu, k níž jedna z velkých dodávek údajně putovala těsně před útoky z 11. září. But zásoboval vleklé a nesmírně krvavé konflikty v Kongu či v Angole, údajně dodával zbraně i strůjcům genocidy ve Rwandě.