Kdyby byl tohle film, dostal by scenárista za všechny melodramatické zvraty co proto. Jenže příběh Sergeje Naprejenka, který se v Česku třináct let snaží získat politický azyl, je až příliš skutečný. Nedávno dostal milost od prezidenta Klause, zdaleka však nemá vyhráno.
Neletěl bych nikam
Sergej Naprejenko (38) toho už zažil hodně, ale letos v létě se dostal téměř na samé dno sil. Seděl ve vazební cele na pražské Ruzyni, když mu oznámili konkrétní datum, kdy na blízkém stejnojmenném letišti nasedne do letadla a odletí domů – osmadvacátého července čekalo Sergeje křeslo v linkovém spoji do běloruského Minsku.
Pro většinu lidí by cesta domů byla radostnou zprávou, pro rodáka z vesničky u východoběloruského města Mogileva je to ta největší noční můra. „Jestli to chcete naprosto upřímně, tak bych nebyl nikde, ani tu, ani tam,“ říká a oči se mu u toho lesknou. „Chystal jsem se tomu vyhoštění zabránit. Jakkoli.“ Je zjevné, že drobný muž ve světle hnědých kapsáčích a rudé mikině se znakem jeho oblíbeného fotbalového klubu Ajaxu Amsterdam, který se trochu ztrácí v masivním koženém křesle, v němž právě sedí, mluví smrtelně vážně. Třináct let, které strávil bojem za to, aby mohl v Česku žít, doplněných o stesk po rodině či smutek nad smrtí otce a nad zmizením staršího bratra, přivedlo Sergeje až na psychiatrickou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
