Během jediného týdne se ze státního podniku, který pravidelně vítězí v žebříčcích o „nejobdivovanější společnost“, stala před očima překvapených konzumentů zpráv firma v potížích. Tržby energetického gigantu ČEZ padají dolů a spolu s nimi i cena jeho akcií. Podle čerstvého rozhodnutí vlády se kvůli chybějícím financím odsouvá plánovaná dostavba Temelína a na ČEZ podle všeho dopadne i zdanění emisních povolenek v hodnotě několika desítek miliard.
Není důvod k panice – propad akcií ani další otřesy ČEZ bezpochyby neohrožují na životě. Aktuální obrat však Čechům naskytl i dosud nevídanou možnost k pochopení kořenů nebývalého úspěchu „ČEZ made“, za který manažeři firmy inkasovali roční odměny v řádech stamilionů. A možná tím občané dostávají i šanci pochopit, proč jim samotným zůstávají plody tohoto úspěchu až dosud odepřeny.
Připlaťte si, prosím
Kdykoli přijde na to půlmilionové německé město řeč, měl by Martin Roman (41) smeknout. Žádné jiné město nepřineslo do života někdejšího havířovského právníka, dnes ředitele ČEZ takový zvrat jako saská metropole Lipsko. Právě tam totiž sídlí německá energetická burza, která se zásadně podepsala na vzestupu Romanovy firmy z posledních let. Díky nebývalému nárůstu tamních cen elektřiny – podle kterých prodává i ČEZ – si přišel Martin Roman na odměnách za službu státu jen v roce 2008 na 677 milionů korun.
Vysvětlení se skrývá v dlouhodobém plánu Evropské unie na propojování evropského trhu s energiemi (ve hře jsou například tzv. chytré sítě, které by umožnily jednoduché přelévání elektřiny z jednoho státu do druhého), ale i snahách českých politiků. Česko dnes díky Temelínu vyrábí elektřiny tolik, že ji samo nedokáže spotřebovat a přes několik přetížených spojek ji vyváží do Německa a Rakouska. Právě tamní ceny pak logicky tlačí vzhůru i samotný domácí prodej. Evropské vize sítí bez hranic naplňuje ČEZ ovšem jen zčásti. Z Česka vede například jen minimum drátů do sousedního Polska či na Slovensko, kde jsou ceny za elektřinu nižší a těsnější napojení na proud z těchto zemí by vysoké německé ceny snižovalo i na našem trhu.
Maják v podobě německých cen přitom pro české energetiky nasadil laťku opravdu vysoko. Zatímco ještě v roce 2002 prodával ČEZ jeden megawatt silové elektřiny za 20 eur, a to bylo ziskové, čtyři roky poté se cena díky Němcům ztrojnásobila, přičemž drtivá většina téhle „přidané hodnoty“ šla jako čistý zisk samotnému ČEZ.
Německá drahota má přitom své vysvětlení – naši západní sousedé kvůli moratoriu na výstavbu jaderných elektráren masivně investovali peníze do obnovitelných zdrojů, nákladné modernizace uhelných a výstavby plynových elektráren. To vše se podepsalo na ceně tamní elektřiny. Nic z toho ČEZ nedělal (do rekonstrukcí uhelných elektráren se pustil teprve v roce 2008) a žil z podstaty zdrojů postavených za socialismu a výnosů z Temelína, kde nesl odpovědnost za stavbu elektrárny stát. Takže šlo o peníze vydělané „jen tak“ na českých spotřebitelích.
Jak už ale bylo řečeno, teď ceny elektřiny stejně jako její spotřeba kvůli světové krizi již dva roky klesají (viz graf). ČEZ podobně jako další energetické firmy prodává elektřinu v dvouletých kontraktech a propad cen, počínající v roce 2008, dohání firmu až teď. Zatímco v roce 2008 stála na burze v Lipsku megawatthodina průměrně přes 70 eur, letos je cena na 50 eurech.
Letos v pololetí vykázala firma téměř třicetiprocentní pokles zisku a prakticky ve stejnou dobu dostal ČEZ od dvou klíčových ratingových agentur Standard & Poor’s a Moody’s varování, že pokud nezačne šetřit a přizpůsobovat se nové „chudší“ situaci na trzích, sníží mu agentury hodnocení (což by zdražilo jeho bankovní úvěry). Samozřejmě i letos bude ČEZ ve slušném zisku, ale stav společnosti, jeho rozmáchlé a přitom rizikové a nákladné investice v Česku i v zahraničí by jej mohly brzy dostat do velkých problémů.
Anatomie rekordních zisků i aktuálního propadu českého šampiona nabízí hned několik otázek. Jedna z nich zní: pokud byl avizovaný úspěch firmy způsoben na managementu nezávislými pohyby cen v Německu, proč je už roky nutné vyplácet management královskými odměnami? Řada expertů mimo mikrofon už roky upozorňuje, že to, co dokázal Martin Roman, by za dané konstelace nebyl problém ani pro průměrného manažera.
„Ty odměny by se skutečně mohly snížit,“
říkal například už před dvěma lety současný premiér Petr Nečas a klíčový opční program, zajišťující manažerům tučné zisky z prodeje akcí, byl pak skutečně Fischerovou vládou zrušen. Již vyplacených odměn dosahujících v součtu miliard se však dodatečné změny samozřejmě netýkaly.
Vysvětlení, proč politici až donedávna štědré odměny pro vedení společnosti tolerovali, již novináři nabídli s tím, že za investicemi společnosti mohou být skryty korupční triky a na ziscích profitují i politici a jejich strany. Jde tu o stamilionové reklamní rozpočty i sponzorské dary, kdy například sám Martin Roman věnoval sto milionů gymnáziu PORG prezidentova syna Václava Klause mladšího. Spolu s množícími se detaily o osudu desítek miliard, které v průběhu let ČEZ naspořil, se však pozornost stále více upíná k dosud opomíjené aktivitě ČEZ – zhruba 70 miliardám investovaným do nejrůznějších neprůhledných projektů ve východní Evropě či na Balkáně.
Albánská spojka
Důchodová reforma. Tato dvě slova používali přede dvěma lety politici, kteří jsou dnes v rozhodování o budoucnosti ČEZ klíčoví, na otázku, na co by měl být zisk největší tuzemské společnosti použit. „Rozjezd důchodové reformy, to je jednoznačné,“ opakovali postupně Petr Nečas, Miroslav Kalousek i Martin Říman.
Nicméně v posledních pěti letech, v období, kdy ČEZ prožíval tučná léta a jeho roční čistý zisk přesahoval v průměru 50 miliard korun, nebyla použita na rozjezd důchodové reformy ani koruna. Nebylo totiž na co, reforma penzí navrhovaná Petrem Nečasem neměla šanci projít ve sněmovně, kde vládní koalice nedisponovala dostatkem hlasů na její schválení.
Stát si sice bral každý rok zhruba dvacetimiliardovou dividendu, tu ale rozpustil do rozpočtu. Samotnému ČEZ zůstávalo každý rok v kase kolem 30 miliard korun, které použil především na investice. O jejich efektivitu se nyní vede spor a řada expertů se domnívá, že peníze byly za tichého přihlížení státu investovány v rizikových a zřejmě i korupčních projektech. Stát jako většinový vlastník šel tak daleko, že v roce 2008 přistoupil na návrh managementu ČEZ – investice nemusí schvalovat valná hromada společnosti, v níž má hlavní slovo stát, nýbrž o nich rozhoduje samo vedení ČEZ se souhlasem dozorčí rady.
Za posledních pět let rozjel ČEZ skutečně velkorysou investiční politiku. V zahraničí investoval podle oficiálních čísel přes 70 miliard korun, dalších 27 miliard právě polyká výstavba největšího větrného parku na výrobu elektřiny v Rumunsku. „Za těmi investicemi si stojím, nic bych na nich neměnil,“ řekl minulý týden médiím šéf společnosti Martin Roman. „Třicet miliard se nám už vrátilo na ziscích, všechny zahraniční akvizice jsou výdělečné – s výjimkou Turecka, ale tam se s tím počítalo,“ tvrdí dnes zástupci ČEZ.
To je však pravda jen na první pohled. V těchto dosavadních ziscích ČEZ je totiž započítána například i skoro šestimiliardová loňská dividenda z akvizic do rozvodných sítí v Bulharsku. „Jde o jednorázový výnos, kdyby bulharské společnosti vyplácely stejnou dividendu každým rokem, nezbyly by jim peníze na nezbytné opravy rozvodných sítí a podnik by zkolaboval,“ komentuje zisk analytik společnosti Atlantik Petr Novák. ČEZ také koupil uhelnou elektrárnu ve Varně skoro za šest miliard korun, z níž si podnik vzal loni více než třímiliardovou dividendu. Jenže elektrárna potřebuje zásadní modernizaci, která přijde až na deset miliard korun. ČEZ je tedy ve Varně v podstatě v minusu.
ČEZ investoval celkem v dvanácti různých zemích a také v dalších destinacích je finanční matematika zajímavá. Jako velice sporná se ukazuje investice ČEZ do distribuční sítě v Albánii. Tuzemská společnost v ní koupila za dvě a půl miliardy většinový podíl a podle zástupců ČEZ jsou tamní hospodářské výsledky v černých číslech. Jenže do těch čísel už ČEZ nezapočítal, že musí splatit starý dvouapůlmiliardový dluh společnosti a zároveň se zavázal, že bude investovat pět miliard do obnovy rozvodné sítě. V Albánii oficiálně ČEZ neplatí asi třetina spotřebitelů, podle neoficiálních zdrojů jde ale možná až o tři čtvrtiny. V Rumunsku je to podobné, spotřebitelé, včetně velkých státních firem, dluží ČEZ za elektřinu skoro tři miliardy korun. Ty dluhy jsou samozřejmě oficiálně započítány jako zisk ČEZ.
Efektivita investic není ohrožena jen na rizikovém Balkáně. ČEZ koupil také společně se společností J&T za jedenáct miliard korun uhelný důl Mibrag v Německu. Pro české spotřebitele – většinou jsou to elektrárny ve vlastnictví ČEZ – se uhlí značně prodražuje dopravou. Surovina svým složením nevyhovuje tuzemským elektrárnám ani teplárnám, a ČEZ chce proto v Německu přímo u dolu postavit novou elektrárnu. Povolení už má, ale jestli mu zbude v dnešní době škrtů na minimálně desetimiliardovou investici, není jasné (i když představitelé ČEZ tvrdí, že stavět se bude).
Úder na solár
Tak bychom mohli pokračovat dál. ČEZ investuje v Česku 100 miliard do obnovy a stavby tří uhelných elektráren, přičemž podle výpočtů Ekologického právního servisu jsou stavby v některých případech až o 50 procent předražené – vzhledem k podobným investicím v jiných zemích. ČEZ má také na základě rozhodnutí Fischerovy vlády a bruselských norem povinnost investovat do obnovitelných zdrojů. Vláda schválila, že ČEZ by měl investovat třeba do fotovoltaiky patnáct miliard korun. ČEZ tedy začal skupovat solární elektrárny a proinvestoval už více než deset miliard korun. Děje se tak ale zásadně přes prostředníky a ČEZ podle několika prokázaných případů přeplácí původní investice řádově až o desítky procent. Experti proto upozorňují, že i za řadou solárních investic se může skrývat korupční kapitál, zjednodušeně řečeno, peníze, které ČEZ zaplatí navíc přes spřízněné zprostředkovatele, mohou skončit v kapsách soukromníků i kasách politických stran.
„Ano, narážíme při zahraničních akvizicích na problémy, ale firma je tam od toho, aby problémy vyřešila. Předpokládaná návratnost není ohrožena,“ tvrdí mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Podle dlouholetého předsedy dozorčí rady ČEZ a současného ministra průmyslu Martina Kocourka jsou investice v zahraničí v pořádku.
Politici dnes mluví o situaci v ČEZ, možných chybách vedení a propadu hospodaření velmi obecně. „Byla doba zahraničních investic, bylo nutné, aby podnik překročil hranice a stal se silným evropským hráčem,“ říká stínový ministr průmyslu Milan Urban (ČSSD). Čísla o zahraničním hospodaření ČEZ nezná. „Možná by se dalo o jednotlivých investicích diskutovat,“ připouští, když si je vyslechne, ale s dodatkem: „V zásadě se ovšem ČEZ choval správně.“ Podle Urbana je nutné politiku změnit, je nutné více myslet na české odběratele, spravovat podnik tak, aby ceny elektřiny nerostly a neohrožovaly profit tuzemského průmyslu. „Zisk by měl být použit především na zamezení růstu cen. Co zbude, se může použít na důchodovou reformu,“ dodává.
Podle premiéra Nečase je v tuto chvíli nemožné cokoli komentovat. „Potřebujeme důkladnou analýzu. Zdá se, že ČEZ během krize zaspal a bude mít co vysvětlovat, ale bez konkrétních čísel, která zatím nemám, nemohu dát konkrétní odpověď,“ říká.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
