Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost, Úspěch

Stačí nám půlka planety

Domácí antivirový šampion se proměnil ve světovou firmu

Které české zboží je ve světě nejznámější? Nejsou to ani auta, ani boty, ani turbíny, ba dokonce ani lokomotivy. Zasvěcení už léta vědí, že k horkým favoritům patří antivirový program avast! pražské firmy Avast Software. Proti počítačovým virům chrání více než 130 milionů uživatelů na celém světě. A známá firma Pavla Baudiše a Eduarda Kučery navzdory krizi stále roste. Její obrat se z loňské více než půl miliardy korun jen za tři čtvrtletí tohoto roku zvýšil na 690 milionů korun a ke stu zaměstnanců přibylo dalších čtyřicet.

Stop!

Pavel Baudiš a Eduard Kučera se potkali v 80. letech minulého století v pražském Výzkumném ústavu matematických strojů. Počítače byly v té době v plenkách a s prvním skutečným virem se setkali v roce 1988: jeden z kolegů ho – uložený na dnes již zaniklé disketě – přivezl jako zajímavost ze služební cesty. Na plný úvazek se začali virům věnovat o rok později, když založili společnost Alwil Software. Tehdy vzácným počítačovým odborníkům se zakázky jen sypaly. Brzy zabezpečovali počítače pro většinu tuzemských bank a další velké podniky. Jenže na přelomu tisíciletí se situace změnila. Velké firmy přešly do rukou světových hráčů a ti o neznámé Čechy nestáli, zůstali u dodavatelů, kteří se jim o bezpečnost počítačů starali jinde. „Už to vypadalo, že končíme,“ vzpomíná Baudiš. Programátoři tehdy udělali poslední pokus, jak přežít. Peníze na marketing neměli a za hranicemi Česka je nikdo neznal.

Vsadili na to, že začnou avast! na rozdíl od velkých hráčů nabízet zadarmo amatérům po celém světě. Nebyla to úplně ojedinělá strategie, ale jejich produkt si každopádně rychle získal po celém světě síť loajálních uživatelů, kteří komentář k programu přeložili do řady jazyků. Když se avastu podařilo proniknout do domácností, měl vyhráno. Právě tudy totiž vede cesta k movitým firemním klientům, kteří jsou ochotni za ochranu zaplatit. Ti, kdo si ho doma vyzkoušeli, ho začali doporučovat ve svém okolí a dnes chrání avast! (v námořnickém žargonu stop!) zhruba každý pátý počítač na světě.

Také poslední dvě patra budovy u metra Budějovická jsou světová, mezi třiceti cizinci, kteří pro Baudiše a Kučeru pracují, jsou kromě Evropanů a Američanů třeba i Číňanka či Japonka. Když se zhruba před rokem programátoři rozhodli, že jejich firma je velká a už potřebuje ředitele, sáhli po Američanovi Vinci Stecklerovi, který se do Prahy přestěhoval ze Singapuru. Právě on přišel s nápadem, že by se Alwil měl přejmenovat na Avast software, aby to uživatelé stejnojmenného programu měli snazší.

První vir, se kterým se Pavel Baudiš před více než dvaceti lety setkal, měl jediný cíl: chtěl se množit. Nijak ale neškodil. V polovině devadesátých let přišla vlna destruktivních virů. Jako příklad Baudiš uvádí slavný vir Michelangelo. „Zformátoval disk a ten, kdo si zapnul počítač, přišel o jeho obsah,“ připomíná Baudiš. Virové programy tehdy psali hlavně mladí nadšenci, které fascinovala kromě chvilky slávy v komutitě možnost způsobit celosvětovou epidemii. „Dnes je tvoří profesionálové a snaží se být co nejméně nápadní,“ říká Baudiš. Jejich cílem je ukrást data (a dostat se k penězům na účtech) nebo zneužít počítač (a pak z něj třeba posílat spam).

Cílem tvůrců antivirových programů je zabudovat do svého programu co nejrychleji obranu proti novým virům. „Vzorky získáváme od našich uživatelů, když najdou podezřelý soubor, tak nám ho pošlou,“ vysvětluje Baudiš. „Máme také lapače, nastrčené nezabezpečené počítače.“ Antivirové firmy spolupracují, takto získané vzorky si mezi sebou navzájem vyměňují. Pak jde o to virový program analyzovat a co nejrychleji obranu proti němu doručit všem uživatelům.

A jaké plány mají úspěšní programátoři? „Naším cílem není chránit všechny počítače na světě. To bychom měli potíže s antimonopolními úřady. Stačí nám třetina, nejvýš polovina,“ říká s úsměvem Eduard Kučera. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 42/2010 pod titulkem Stačí nám půlka planety