Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Budoucnost vidím optimisticky

Vzkazuje z vězení čínský disident a čerstvý nositel Nobelovy ceny za mír

41-profil-nobel_n.jpg
41-profil-nobel_n.jpg

Nestává se často, aby odkaz na nedávné československé dějiny obletěl celou planetu. V souvislosti s udělením Nobelovy ceny za mír čínskému disidentovi Liou Siao-poovi všechna velká světová média zmiňovala Chartu 77, která inspirovala Lioua a další oponenty komunistického režimu v Číně ke stejné aktivitě. Podobně světem proletěla také zpráva, že návrh na prestižní cenu žalářovanému disidentovi na začátku roku podali čeští a slovenští poslanci a těsně před rozhodnutím norské komise apeloval za Liou Siao-poa i otevřený dopis Václava Havla, Dany Němcové a Václava Malého otištěný v deníku International Herald Tribune.

41-profil-nobel_s.jpg
41-profil-nobel_s.jpg
Hněv Pekingu za následné ocenění Liouova boje za svobodu se soustředil na Norsko. Možná že Česko přijde na řadu později. Co ale bude dál, dost dobře nevědí ani vládci lidové Číny. Nobelova cena nepohodlnému disidentovi pro ně přišla v naprosto nevhodnou chvíli. Podle informací z této země tam právě probíhá mocenský zápas o budoucí tvář režimu. Je to vidět i na přístupu k čerstvému laureátovi. Na jedné straně ho oficiální propaganda líčí jako „obyčejného kriminálníka“. Na druhé straně nutnost svobody projevu i tisku, za které už dvacet let bojuje, dnes hlásají i čelní představitelé strany a státu.

Nejsem nepřítel, neznám nenávist

„Moje drahá, mého procesu se nemůžeš zúčastnit, ale chtěl bych Ti říct, že jsem si jistý, že na naší lásce to vůbec nic nemění. Díky Tvé lásce taky proces, který se blíží, očekávám v klidu, aniž bych ve své minulosti čehokoli litoval, a budoucnost proto vidím optimisticky.“ Tyto věty jsou z Liouova dopisu, jejž se mu podařilo zaslat z vězeňské cely své ženě Liou Siau na konci loňského prosince. Tehdy měl za sebou už dvanáct měsíců strávených za mřížemi vyšetřovací vazby. Zatčen byl o rok dříve a v červnu 2009 ho pak formálně obvinili, řečeno komunistickou terminologií, z „podvracení státní moci“.

Což lze přeložit jako snahu odvážného člověka připomínat režimu dodržování základních lidských práv, k nimž se zavázal. V Číně se tak stalo v roce 2004, kdy tamní Národní shromáždění poprvé v její komunistické historii země zařadilo do ústavy větu: Stát respektuje a chrání lidská práva. V zemi smutně proslulé desítkami zadržovaných disidentů, absencí svobodných médií a systémem převýchovných táborů lao-kaj to pro nepohodlné lidi dodnes platí pouze na papíře.

Liou Siao-po proto po čtyřech letech s dalšími disidenty založil Chartu 08. Jak bylo řečeno, inspirovala je československá Charta 77. Ta vznikla jako reakce na helsinskou konferenci, na níž se tehdejší komunistický režim smluvně zavázal respektovat lidská práva. Čínské hnutí naopak od začátku upozorňovalo na nedodržování zmíněného ústavního závazku. Vraťme se však do loňského prosincového Pekingu.

Pár dnů po odeslání dopisu, 25. prosince, obklíčily pekingský justiční palác desítky policistů, aby stoupencům a blízkým Liou Siao-poa zabránili v účasti při soudním jednání. Podle advokáta obviněného trvalo líčení necelé dvě hodiny. Tribunál poté vynesl jedenáctiletý trest odnětí svobody. Svým způsobem krutý dárek k narozeninám. O tři dny později totiž Liouovi bylo padesát čtyři let.

Své životní výročí si tak mohl připomenout opět ve vězeňské cele, kde se od roku 1989 ocitl na delší dobu už potřetí. V jakém byl asi rozpoložení a co mu letělo hlavou, lze vyčíst z dalších řádek jeho dopisu manželce. „Je mi přes padesát a opět jsem zaslepeným režimem označen za nepřítele plného nenávisti. Chtěl bych však tomuto režimu, který mě připravil o svobodu, přesto vzkázat, že zůstanu věrný svému přesvědčení: nejsem nepřítel a neznám nenávist.“

 

S tajnými v patách

Liou Siao-po se narodil v roce 1955 ve městě Čchang-čchun. Rodiče byli komunističtí intelektuálové, matka pracovala v osvětě, otec vyučoval na vojenské akademii. Mladý Liou proto v druhé polovině sedmdesátých let chvíli váhal mezi kariérou důstojníka a univerzitní dráhou. Nevídaný luxus rozhodování si mohl dovolit i díky změnám ve společnosti.

Po smrti Mao Ce-tunga a odeznění „kulturní revoluce“, kdy byla fyzicky likvidována intelektuální elita země, zavírány školy a profesoři, kteří řádění Rudých gard přežili, končili na nucené práci na venkově, se v roce 1977 v Číně zase otevřely brány univerzit i akademií. U studenta z provincie Ťi-lin zvítězil zájem o literaturu. Vystudoval dvě univerzity, doktorát získal v roce 1988 v Pekingu.

„Poprvé jsem ho potkala po jeho návratu z vězení na začátku devadesátých let. Na první pohled to byl elegantně oblečený a diskrétní profesor srovnávací literatury, který měl za sebou působení na amerických univerzitách, ale taky na paty přilepené tajné policisty,“ vzpomíná na setkání s Liouem francouzská sinoložka a podporovatelka čínských disidentů Marie Holzmanová.

Kvůli výuce literatury ale policie Lioua nesledovala. Události na náměstí Tchien-an-men z června 1989, kde se začali scházet bouřící se studenti, Lioua zastihly na Columbijské univerzitě v New Yorku. Okamžitě přerušil výuku a vrátil se domů, aby se v čele studentů snažil přesvědčit komunistickou moc o jejich požadavcích.

Týkaly se především větší svobody společnosti, která právě procházela zásadními ekonomickými změnami. Po brutálním zásahu armády a více než tisícovce mrtvých na náměstí Nebeského klidu vyhlásil s dalšími intelektuály a umělci protestní hladovku. Bez soudního líčení mu vynesla rok a půl vězení. A taky konec univerzitní dráhy.

 

Otevřít debatu

„Když se vrátil z věznice v Čchin-čchengu, přišel o práci i o možnost veřejně publikovat své články, recenze a odborné práce. V polovině devadesátých let byl za svou kritiku režimu v zahraničních médiích uvržen do domácího vězení, pak dostal tři roky v převýchovném pracovním táboře,“ popisuje Holzmanová období, kdy se Liou živil překlady, publikací svých článků v cizině a formou peticí se marně pokoušel dotlačit centrální moc k politické reformě, ale i k osvobození nadále vězněných účastníků studentských protestů na hlavním pekingském náměstí.

Kde se v potomkovi komunistických rodičů, který měl před sebou bezproblémovou kariéru profesora literatury, cesty po světě, vzala taková síla a odhodlání vzdorovat režimu a jeho jednostrannému pojetí lidských práv? Podle Holzmanové není typem pronásledovaného intelektuála jako Havel nebo Michnik, kteří psali politicky laděné eseje, úvahy, divadelní hry, dopisy mocným, jež pak formou samizdatu kolovaly společností. Do tohoto žánru lze sice zařadit Liouvu knížku Ušlechtilý ráj moci, peklo pro chudé. V Číně je však naprosto neznámá, vyšla na Západě.

Jak ale francouzská sinoložka zdůrazňuje, „Liou je dost tvrdohlavý, má silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a naopak postrádá strach z vládců, což sice vyznívá jako fráze, ale v čínské společnosti, která je ve vztahu k moci tradičně pasivní, ponížená, jsou to atypické vlastnosti.“

Do povědomí světové veřejnosti však pronikl tento bezdětný profesor literatury teprve až s Chartou 08 a svým následným nespravedlivým uvězněním. Charta 08 přitom nevyzývá k revoluci, jak ji odsoudila čínská propaganda, chce naopak otevřít debatu. Třeba okolo návrhu na zrušení principu vlády jedné strany.

Jak ale napsal v deníku Le Monde australský sinolog Geremie Barmé, takto vedená diskuse by v dnešní Číně už sama o sobě byla revolucí. Proto režim Chartu 08 velmi rychle potlačil a tvrdě odsoudil i udělení Nobelovy ceny hlavnímu signatáři. Současně však Barmé píše, že „návrhy Liou Siao-poa a jeho druhů paradoxně nejsou vůbec vzdáleny od podobných propozic čínského předsedy vlády Wen Ťia-paa, který na začátku letošního října v rozhovoru pro televizi CNN horoval za demokracii, zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a svobodu projevu.“ Čínská televize však tyto pasáže premiérova vystoupení neodvysílala.

Podle Holzmanové toto prohlášení, ale ani dopis z minulého týdne, v němž třiadvacet někdejších komunistických exponentů vyzývá vedení státu k dodržování svobody slova, shromažďování, manifestací a nezávislosti médií, garantovaných článkem 35 čínské ústavy, nesouvisí s vězněným disidentem. Jde o vnitrostranický boj před blížícím se důležitým jednáním KS (začalo 15. října), jež by se mělo zabývat postupným předáváním moci nové generaci politiků, a Nobelova cena čínskému disidentovi střet různých zájmů jen zradikalizovala.

 

Jiná realita. Prozatím…

„Bude to postupovat pomalu, ale touhy po svobodě víc a víc požadované obyčejnými lidmi i členy strany nebude jednoduché nadále potlačovat,“ řekl Liou svému advokátovi před procesem. Další vývoj v Číně snad jeho slova potvrdí. Prozatím však platí jiná realita. Za legitimní požadavky dostal Liou Siao-po jedenáct let. Po obdržení Nobelovy ceny za mír žije jeho žena v domácí izolaci, má odpojený mobil i internet a vůbec netuší, zda odletí do Stockholmu, kde by 10. prosince měla toto ocenění převzít za člověka, který nechce nic jiného, než aby vláda jeho země dodržovala své vlastní zákony. 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte