Bez obav, nedělám to často, ale s dovolením bych tu pro jednou zacitoval sám sebe.
„Smrdutý a ošklivý prasečák prostě zůstane tou nejlepší možnou připomínkou naší hanby a neschopnosti vyrovnat se s ní.“ Konec citátu. Zdroj: Respekt. Datum: 12. května 1997.
No. Takže bych měl být nejspíš pyšný, jak jsem to už tenkrát přesně věděl, ale nejsem, jelikož to už tehdy nebylo tak těžké uhodnout.
Páteční zprávou Lidových novin zřejmě celý příběh velkovýkrmny umístěné pietně na místě bývalého romského koncentračního tábora v Letech u Písku končí. Respektive to konečně někdo – premiér Petr Nečas – řekl naplno: nejsou peníze, prasečák nezbouráme, mrtvým musí stačit památník a stromy, díky nimž od něj na prasečák nevidíte.
Ovšem kdyby tam snad premiér někdy toužil zajet, pohledu na prasečák se těžko vyhne, protože to po cestě od Prahy nejde. Bude tedy potřeba odvrátit zrak, dívat se na druhou stranu do idylické jihočeské krajiny, tam je všechno v pořádku.
A vždycky bylo. O hrůze v Letech tu roky vědělo jen pár lidí, třeba brněnský historik Ctibor Nečas. Pamatuju, jak jsme i v Respektu v roce 1994 zírali, když nám to tehdy s brutální upřímností naservíroval americký historik Paul Polansky. Vzápětí se připojil německý novinář a aktivista Markus Pape, čímž ovšem celý příběh české viny nevyhnutelně získal razítko čehosi importovaného a vnuceného zvenčí, něčeho, co jen má kazit…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
