Fanoušci je nenechali slézt z pódia. Nadšené publikum tasovského festivalu Beseda u Bigbítu vytáhlo křikem a pískotem kapelu Vltava ze zákulisí zpět na scénu celkem čtyřikrát. Na festivalových vystoupeních se přitom přídavky zpravidla nehrají, neboť narušují přísný časový harmonogram.
S obdobně vřelými reakcemi se jedna z nejvýznamnějších českých skupin devadesátých let, která po sedmi letech odmlky začala opět hrát, setkávala na všech prázdninových koncertech. Oficiální sólovou premiéru nové kariéry bude mít ve čtvrtek v Paláci Akropolis, tedy tam, kde v únoru 2003 odehrála svůj poslední koncert.
„Lidé se chtějí podívat na dinosaury, zjistit, jak je možné, že ještě žijí,“ ironizuje dychtivý zájem publika o Vltavu kapelník Robert Nebřenský. Nad talířem poledního menu vyhlášené jílovské restaurace ovšem dodává, že publikum zatím skvěle přijímá i nový repertoár Vltavy: „Netoužil jsem znovu hrát proto, abych ohřál starou konzervu a pak ji do konce života nabízel k ochutnání.“ Touha po změně a nové kapitole je přímo slyšitelná. Skalní příznivce Vltavy už jistě překvapilo například to, že v nové sestavě chybí dříve charakteristický saxofon.
Vesmír bez jedné galaxie
Odešli na pomyslném vrcholu. Hudební kritici jim všemožně lichotili a jméno Vltava na plakátu dávalo pořadatelům záruku, že budou mít vyprodáno. Přesto v tom šťastném období už uvnitř Roberta Nebřenského klíčila pochybnost. „Vždy jsem si přál, aby kapela byla jakousi radostnou misí, ovšem ten idealismus se postupně začal vytrácet.“ Začal mít pocit, že mu kapela slouží pouze k vydělávání na složenky a platy členů kapely. Aby na ně bylo, musela se objevovat v televizních pořadech, které mu leckdy neseděly. Vltava se ocitla v koncertním zápřahu a kolotoči povinností včetně mediálních. Původní radostná nálada a poezie vymizely. „Bylo těžké si připustit, že se pro mě něco mění a že budu muset něco udělat, abych přestal být nespokojený,“ popisuje tehdejší situaci Nebřenský.
Rozhodl se s tím praštit, jenže časem se mu začalo po hudbě tak stýskat, že když na toto období abstinence vzpomíná, připadá mu, jako kdyby se octl ve vesmíru, z něhož zmizela celá jedna galaxie. A tak vyslyšel pobídky nejen od sentimentálních posluchačů, ale i od nové zvědavé generace a rozhodl se opět vydat na svoji radostnou misi.
Už v průběhu devadesátých let se mezi redaktory Rock & Popu tradovalo, že dělat rozhovor s Robertem Nebřenským není snadný úkol. Ne kvůli tomu, že by byl nevstřícný, nebo snad dokonce arogantní, ale prostě proto, že tento osobitý textař, který ukrývá sdělení do jinotajů a vrství metafory, je zároveň velmi zdrženlivým vykladačem svého díla. Každý může podle libosti odlupovat slupky významů ze slovních hříček písní Prasátko (Prasátko nemá hlad, chce třeba jenom podrbat, nechce se najíst na noc, nechce být jenom samo) nebo Zajíc a koza (Když se zajíc zamiluje do kozy, hrozně rád by sed si na ni, rád by se povozil), autor se však halí do oparu nepřístupnosti.
Vltava proto nikdy nebyla snadná k uchopení. Rané skladby plné hravosti v sobě nesly hluboce zakódovaný smutek, který ale mohl posluchač snadno minout, protože Nebřenský se od jeho plného vyjádření distancoval slovy jak z dětských říkanek. Příběhy o mezilidských vztazích zase podával ve formě zvířecích bajek. Tato někdy opatrnická snaha zachovat si odstup, nejít s kůží na trh a zahalit se do zvukomalebných slov charakterizuje i ty nejúspěšnější kapely české scény, vzpomeňme třeba Buty nebo Kryštof. Odtud možná pramení i jejich popularita: texty jsou natolik mnohoznačné a plné hříček, že posluchače vlastně ničím nedráždí, může do nich promítat svoje libovolné významy, obdivovat žonglování s češtinou a nezvyklou poetiku, ale rozhodně se nemusí nepohodlně vymezovat vůči jasným tvrzením autora.
Prasátko a lidská samota
Postupem let ale Nebřenský získával jistotu, odkrýval se, což je patrné už třeba ve skladbě Marx Engels Beatles, která vymezuje mantinely generace dospívající v osmdesátých letech. „Možná to není odvaha, ale zrání, přijetí sama sebe,“ říká textař. Nicméně brání i starší písně: „Prasátko je sice juvenilní skladba a Marx řekněme dospělejší, postihuje nějaké společenské téma, ale záleží na tom, co kdo považuje za závažné. V Prasátku se skrývá téma lidské samoty a to nemusí být právě malý problém.“
Přestože Nebřenský zůstává na výklad svých textů skoupý i dnes, jednou věcí si u něj můžete být jistí: nebere slova na lehkou váhu a není přítel nonsensu. Naopak. Proto se také stáhl z prostředí reklamních textařů, v němž se jedenáct let pohyboval, a dnes s touto branží koketuje už jen jako herec. Cítil, že mu škodí pragmatismus, který je při tvorbě reklamy nutný. „Člověk musí uvažovat ve prospěch klienta nebo značky až cynicky. To bych si nerad osvojil a přebral do svého osobního způsobu myšlení. Vtip v reklamním sloganu navíc nese racionalita a to mě časem přestalo bavit.“
Svůj mimořádný instinkt pro jazyk tak Nebřenský v mezidobí bez Vltavy osvědčil především v komediální show Na stojáka televize HBO. Zde na sebe v sólových výstupech přesně odposlouchaným žargonem bere podobu popové polocelebrity, která švitoří ve zdrobnělinách, duchovního, jenž kupčí s východním moudrem, nebo firemního manažera, který si zaměstnance získává teambuildingovým pokřikem: „Jsme tým pro tohle supr století!“ Ironizuje absurdní svět šmíry a korporátního ptydepe, vůči němuž Vltava sama stála vždy v opozici.
„Asi je mi ta bizarnost nějak blízká. Šmíra je přitom všude kolem, poslouchejte řeč kdejakého politika, mluvčí různých firem, zástupce bank nebo pojišťoven.“ Výsměch frázím ostatně Vltava předvedla už v jedné ze svých prvních písní, kdy do refrénu skladby My tě tu písničku naučíme vtělila slizce soudružskou manipulativní floskuli: „Tak to tak taky ňák musíš brát.“
Jako ve skanzenu
Sedm let se v dnešním překotném hudebním vývoji dá brát jako celá jedna éra. Vltava oznámila ukončení činnosti v době, kdy největším nepřítelem trhu byla nelegálně vypalovaná CD – tuto pirátskou invazi dnes dokonal internet. Z českých televizí mezitím vymizely takřka všechny hudební pořady a rozhlasový éter se nebezpečně unifikoval. Vltavě to však nijak nekazí plány na nové album v průběhu příštího roku, a když Robert Nebřenský vzpomíná na letošní úplně první předpremiérový koncert na festivalu v Poličce, má pocit, že vrátil v čase.
„Naše první vystoupení se odehrálo v takových kulisách, že jsem nevěřil, že uplynulo sedm let. Přijeli jsme do Poličky za tmy, pršelo, všude bahno, zajeli jsme autem k pódiu a tam hrála Hudba Praha tytéž skladby, které jsem od nich zvyklý slýchat celý život. Připadal jsem si jako ve skanzenu a skoro se mi nechtělo vylézt z auta,“ popisuje.
Pak ale začali zvučit a Robert Nebřenský si přece jeden zásadní rozdíl uvědomil. Na pódiu byla tentokrát konečně vynikající aparatura, perfektní odposlechy a zvuk jak v pokojíčku, vše bylo rychle nazvučeno a nic ani nepískalo. Alespoň technologie tedy urazila obrovský kus cesty.
A jaký kus cesty urazil on sám, když se opět po dlouhé době postavil před publikum? „Měl jsem trému. Říkám tomu sice respekt, ale asi to byla tréma.“
ROBERT NEBŘENSKÝ (46)
Po účinkování v kapele Krásné nové stroje založil v roce 1986 skupinu Vltava. S ní vydal čtyři řadová alba a jeden výběr největších hitů, v roce 2002 ji rozpustil. Je dlouholetým členem Divadla Sklep, objevil se ve filmech Mazaný Filip nebo Tobruk.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
