Toni Morrisonová, která oslaví 18. února příštího roku osmdesátku, se od roku 1970, kdy vydala prvotinu Nejmodřejší oči, propsala k postavení hvězdné stálice americké i světové literatury. Čeští čtenáři postupně poznávají ve výborných překladech prakticky celé její prozaické dílo a s ním i dějiny a současnost moderní Ameriky.
Letos v létě jí tu vyšel v překladu Zuzany Mayerové zatím poslední, devátý román Milosrdenství. Autorka nás překvapivě zavádí do konce 17. století, kdy Amerika během procesu kolonizace lákala dobrodruhy i zoufalce, příroda byla nezkrocená, otrokářský řád se ještě jen rodil, hrozby násilí, nemocí i smrti byly všudypřítomné. Příběh je jednoduchý, vlastně nic než klišé, jak říká sama Morrisonová. Malou černou Florens nabízí její matka, přesněji majitel její matky, jako vyrovnání za nesplacený dluh. Věřitel, anglo-holandský kolonista a začínající farmář, „obchod“ přijímá a prokazuje tak matce a děvčátku svůj akt milosrdenství. Nemoc a nešťastná příhoda odstraní ze scény farmáře i jeho děti, manželka přežije epidemii jen zázrakem a s dalšími třemi osamělými a frustrovanými ženami, z nichž jedna je dospívající Florens, čelí neznámému osudu. Ten bude nejspíše nelítostný a krutý, ale zřejmě o nic víc než osudy otroků o sto padesát let později jako v románu Milovaná.
Za své romány obdržela Morrisonová už nespočet cen a vyznamenání, včetně Nobelovy ceny v roce 1993. Švédská akademie právem upozornila na význam díla Morrisonové a výjimečné postavení autorky jen posílila. Ostatně, literární příloha New York Times nedávno označila za nejlepší román posledního čtvrtstoletí dílo Milovaná, které vyšlo v roce 1987. Zajímavé je, že do obdobné pozice byl v polovině minulého století vybrán román Neviditelný od Ralpha Ellisona, a tak se můžeme ptát, zda takováto ocenění jsou potvrzením úrovně literatury černých Američanů, nebo vypovídají o rostoucí citlivosti celé Ameriky k tomu, co chtěla a chce černá Amerika své zemi sdělit. A mohli bychom snad risknout i závěr, že afroameričtí autoři zřejmě mají co říct, umějí to a ti, kteří v Americe čtou a přemýšlejí, to vnímají a možná i vítají.
Šťastné dětství v chudobě
Morrisonová – stejně jako Ellison – vyšla z rasismem tolik nepoznamenaného Středozápadu, z průmyslového městečka Lorain v Ohiu. Přežít léta hospodářské krize pro černošskou rodinu se čtyřmi dětmi nebylo snadné, ale Chloe Anthony Woffordová, jak znělo původní jméno autorky, více než na materiální bídu a úsilí rodičů zajistit živobytí vzpomíná na láskyplný a kulturní domov. Škola a ulice byly americky pluralistické, tedy rasově a etnicky různorodé, a proto pro budoucí spisovatelku zajímavé. K prvoplánové autobiografické inspiraci však autorka ve svém díle nesáhla a rodné město se objevilo jako dějiště pouze v prvním románu.
Na dotaz, zda se chystá psát paměti, Morrisonová nedávno prohlásila, že o tak nudném projektu by ani neuvažovala. Mohli bychom však namítnout, že autorka už po léta účinně oživuje paměť celého národa, včetně kapitol, na něž by možná raději zapomněl. Právě román Milovaná je takovou bolestivou sondou do historie, do doby a situace, kdy matka zavraždí své dítě, aby je ochránila před zotročením. A to je polovina devatenáctého století – a románový příběh má navíc reálnou předlohu ve zprávě, kterou Morrisonová objevila v dobovém tisku. Síla románu je ovšem hlavně v tom, jak je vyprávěn. Čtenář má být o podmínkách otroctví ve Spojených státech nejen informován, ale má být vtažen do příběhu tak, aby s postavami vnímal a sdílel pocity i bolest v této lidské tragédii.
Stovky článků i studentských prací po celém světě potvrzovaly, že Morrisonová otevřela starou nezhojenou ránu, ale i silné téma. Umocnila ho „duchařským“ rozměrem, o který příběh obohatila, a magickou reálností jazyka. Není jistě jediná ani první černá autorka, jíž se podařilo „osvobodit literární jazyk z rasových pout“, jak to vyjádřila Švédská akademie, ale přiznává, že próza černých autorů, jichž si velmi vážila, jako byli Ralph Ellison nebo James Baldwin, mluvila sice k ní, ale ne za ni. Věděla, že musí napsat příběhy, které by sama jako černá žena ráda četla, které by ukázaly svět z jejího pohledu. A v tom je přirozeně další prvek jedinečnosti jejích románů.
Ty první dva, Nejmodřejší oči a Sula, jsou oceňovány pro přímočarost příběhů vyprávěných úspornou, nicméně poetickou formou. Tragická hledání lásky v tom prvním a svobody i s možností morální volby v tom druhém jsou působivá a vypovídají hluboce nejen o Americe, ale lidské rase vůbec. Jsou to navíc významné studie kulturních rozdílů a střetů, včetně nezdravých následků hierarchizace kultur. Je pravda, že čtenáři i překladatelé pozdějších románů mají dojem, že autorka s jazykem někdy až příliš „čaruje“, a Morrisonová nezapírá, že v psaní experimentuje, aby do textu dostala co nejvíce a také aby současně umožnila čtenáři při četbě s autorem na smyslu sdíleného spolupracovat.
Feministky jsou bílé
Při studiu se Morrisonová náročným textům nevyhýbala, spíše je vyhledávala. Studovala anglistiku – bakalářský program na Howardově univerzitě ve Washingtonu a magisterský na Cornellově univerzitě v Ithace, kde psala diplomovou práci na téma sebevraždy v dílech Williama Faulknera a Virginie Woolfové. Pak začala učit, vdala se za jamajského architekta, s nímž měla dva syny a spolu s nimi se po rozvodu vydala zpátky domů do Lorainu.
Když se mluví o postavení žen ve společnosti, je Morrisonová mírně iritována feminismem a tvrdí, že mezi pohledem bílých a černých žen je ze sociálních i historických důvodů skoro nepřekonatelný rozdíl. Černé ženy toho podle ní musí unést daleko více a nevidí životní volbu jako rozhodování mezi rodinou a kariérou, ale považují za přirozenější snažit se spojovat i zvládat oboje. Vyjádřeno metaforicky jsou černé ženy nejen „loď, ale i přístav“. Bílé ženy jsou podle ní konfliktnější a citlivější na dominanci, agresi a napětí.
V době kontroverze kolem jmenování černošského konzervativního soudce Clarence Thomase do Nejvyššího soudu a jeho obvinění, že sexuálně obtěžoval černou kolegyni, Morrisonová vstoupila do diskuse vydáním sbírky esejů od různých autorů, aby mohlo zaznít celé spektrum pohledů. Jako redaktorka v nakladatelství Random House si dala za úkol podpořit vydávání knih černých autorů a zejména autorek. V té době se věnovala i studiu afroamerické historie a ze svých nálezů pak vycházela při psaní románů Milovaná, Jazz a Ráj. Měla to být volná trilogie na téma lásky: mateřské, milenecké a nábožensky motivované. Třetí kniha je i varováním před nejrůznějšími formami fundamentalistického myšlení.
Literární přítel Obama
Autorka se nikdy nebála politických debat, protože politiku vidí jako součást našeho života. Vždy však odmítala přejímat hotové pohledy, zejména takové, které nesly znaky nějaké ideologické líhně. Když republikáni hrozili prezidentu Clintonovi odvoláním z úřadu, cítila potřebu se ho veřejně zastat. Byl prý pro ni „prvním černošským“ prezidentem. Když ohlásil svou prezidentskou kandidaturu senátor Barack Obama, vyjádřila mu v lednu 2008 podporu otevřeným dopisem, v němž mu dala přednost před Hillary Clintonovou, byť si jí také váží. Bylo pro ni typické, že svého kandidáta upozornila, že ho nepreferuje kvůli barvě pleti, ale protože u něj vidí „tvůrčí představivost, jež ve spojení s inteligencí znamená moudrost“. Napůl v legraci pak později řekla, že mu vyjádřila přízeň a podporu, protože četl její román Šalomounova píseň a pochvalně se o něm vyjádřil, a jí se naopak líbila jeho kniha Cesta za sny mého otce.
Vzájemné sympatie těchto dvou významných osobností současné Ameriky mají jistě hlubší základ. Což je možné vyčíst i z jejich veřejných vystoupení, v nichž si samozřejmě může věhlasná spisovatelka dovolit být daleko více sama sebou než prezident Spojených států. Její knížka esejů a projevů z roku 2006 What Moves at the Margin (Co se hýbe na okrajích) by v překladu jistě zajímavě i užitečně doplnila naši znalost autorky i témat, kterými přemýšlivá a citlivá Amerika dnes žije a musí žít.
Toni Morrisonová
Narodila se 18. 2. 1931. Laureátka Nobelovy a Pulitzerovy ceny je nejrespektovanější afroamerickou spisovatelkou, vyšly jí mimo jiné knihy Milovaná, Jazz, Ráj, Nejmodřejší oči, Sula či Milosrdenství.
Autor je amerikanista a překladatel.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
