Nedávno jsem stál na devítimetrové záplavové hrázi v jižním Paňdžábu a pozoroval, jak se pode mnou valí největší povodeň všech dob, jak řeka Indus zalévá ovocné sady a víří kolem vesnice, která o kilometr dál stojí na vyvýšeném místě. Přes třicet kilometrů široký příval vody, proudící přes horní větve stromů a nesoucí kousky pestrobarevné umělé hmoty s trsy trávy, působil téměř snovým dojmem.
Otvírání dveří
Mnozí z postižených lidí opustili tuto oblast, hnali s sebou zbytky svých stád a odnesli všechno, co byli schopni zachránit. V Pákistánu jsou lidé v první řadě věrni svém biraderu – tento nepřeložitelný výraz znamená cosi jako klan, je to však mnohem hlubší pojem, z něhož vyplývá větší odpovědnost a užší vztah. Zdejší lidé se žení a vdávají v rámci svého biraderu, musejí přijet na svatbu či pohřeb příslušníka svého biraderu, a když je zle, musejí svému biraderu pomáhat.
Jenže na hrázi tábořily stovky lidí, kteří nemají své biradery mimo zaplavené území anebo si za nimi nemohou dovolit vycestovat. Každá rodina si tady vyhradila malé místečko a usadila se v improvizovaných útulcích, například pod plachtami nataženými přes větve stromů. Ti, kterým se podařilo zachránit pár pytlů zrní, se ho snažili vyčistit a vysušit. Když jsem kolem nich procházel, trpký jílovitý pach prozrazoval, že většina zrna je zničená.
Bída a ztráty, které tyto rodiny postihly, přímo vyzařovaly z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
