Letos v červenci jsme s ženou byli v Peru. Uchvátily nás velehory s bílými ledovci na vrcholcích, divoká a pestrá příroda a archeologické památky v čele s Cuzcem, Machu Picchu a tajuplným chrámem Chavín. Stejně tak na nás ale doléhala všudypřítomná chudoba a drsné drancování přírodního bohatství. Kromě toho mě však zaujaly dva jevy daleko méně nápadné, z hlediska turisty vlastně ani nijak zajímavé, protože samozřejmé. Oba dva dokazují, jak snadno si lidé zvykají na pohodlí vynálezů a institucí, o kterých se ještě našim rodičům v nejlepším případě jen zdálo.
Prvním jevem byla možnost si téměř kdekoli vybrat peníze z bankomatu. Je to prostá věc, ale přece úžasná: já, jako každý jiný občan Evropy, se dostanu uprostřed And k penězům, které mám uložené na účtu v České republice. To mi připomnělo, že globální ekonomické a finanční vazby nejsou jen zdrojem ďábelských sil způsobujících hluboké ekonomické krize.
Tou druhou zajímavostí byla možnost směnit si eura za místní měnu, nové soly (nuevo soles). Když jsem to při pohledu na kurzovní lístek v bance zjistil, vzpomněl jsem si na historku jednoho zasloužilého cestovatele. Ten mi vyprávěl, jak kdysi v hlavním městě Brazílie potřeboval vyměnit západoněmecké marky, které byly jeho jedinou hotovostí. Jenže nikdo z úředníků jeho bankovky nepoznával a s kamennou tváří je odmítali. Situaci nakonec vyřešil ředitel pobočky, který díky svému vzdělání marky poznal. Náhle jsem byl hrdý…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
