Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Na periferii Schengenu

Po týdnu na kolech a pod stanem spíme opět v posteli. Přispali bychom si rádi, ale vstáváme brzy po sedmé hodině. Je třeba zabalit sušící se oblečení a vměstnat se i s naloženými bicykly do ranního, přeshraničního vlaku. Jiný přechod polsko-ukrajinské hranice v danou chvíli prakticky neexistuje. Ač jsme sledovali oficiální značení mezinárodní cyklotrasy Green bicycle, hraniční přechod v Krościenku pro nás byl předchozího večera neprůjezdný. Polský pohraničník zůstal neoblomný, i když značka cyklotrasy září na sloupu přímo před jeho okýnkem. „To není moje starost, kola neodbavujeme, pouze automobily.“

Ranní vlak přijíždí načas, chvíli po deváté hodině. Naše čtyři naložená kola hledají místo ve vagonu poněkud obtížně, mj. proto, že dva podobně obtěžkaní cyklisté-cizinci nastoupili o stanici dříve – na hranicích je potkal stejný osud. Zbytek pasažérů jsou místní.

Za pár minut jsme na hranici. Kontrola je dost těžkopádná (všichni musíme vystoupit, legitimovat se u okýnka a vyplnit registraci o vstupu), ale celníci zbytečné potíže nedělají a po tři čtvrtě hodině můžeme pokračovat.

Hned za hranicí se rozbíhá čilý ruch. Do té chvíle nenápadní pasažéři se formují do organizované skupiny, v níž každý přesně ví, co dělat. Jedni vyprošťují zpod sedaček schované pneumatiky od aut, další dvojice vytahuje šroubováky a rozmontovává jak volné sedačky pro cestující, tak nástropní papundeklové desky. Nevěřícně zíráme na postupné rozebírání vagonu, místní „řemeslníci“ se ale od své práce nenechají rušit. Průvodčí je ve vedlejším oddíle a s činností cestujících se zdá být srozuměn.

Po deseti minutách vlak zastavuje, což však neznamená, že jsme ve stanici. To jen probíhá první výměna zboží s přistaveným automobilem. Pneumatiky letí z vlaku, do vlaku naopak míří dvě napěchované igelitky s cigaretami. Dělníci skupiny ihned začínají zručně plnit cigaretovými kartony prostor v odšroubovaných sedačkách, šéfka skupiny pro změnu s nelibostí komentuje fakt, že kolega přivezl pouze dvě tašky cigaret.

Vedle sedící žena nám mezitím ochotně sděluje historii i okolnosti přeshraničních výměn na této trase. Dělo se tak prý odjakživa a nejčastěji obousměrně: když byl cukr levnější na Ukrajině, vozil se ve velkém do Polska. Když tomu bylo naopak, putoval opačným směrem. Totéž s cigaretami či jakýmkoli jiným zbožím. Co přirozeně fungovalo po desetiletí, dostalo vážnou trhlinu se vstupem Polska do EU; najednou je třeba překonávat pod pohrůžkou sankcí jednu z nejhlídanějších státních hranic v Evropě. Pohyb zboží přesto pokračuje – občas celníci zabaví celou zásilku, někdy třeba jen půlku, ale většinou se převoz zdaří (a vyplatí; například krabička gauloisek vyjde v Ukrajině v přepočtu na 15 Kč).

Skupina místních se za hranicemi téměř nezastaví. Procházejí po vagoně sem a tam, jedni horečně telefonují, jiní intenzivně plní skryté prostory a šroubují. Stále nám ale není jasné proč. Vždyť vlak po dvou hodinách dorazí do konečné zastávky a náklad zůstane stále na Ukrajině.

Po jedenácté hodině vlak přijíždí do Chyrova a vše se najednou ozřejmí. Souprava zastaví, chystáme se vystoupit, ale zůstáváme přikováni i s našimi koly na místě. Do vagonu se v momentě živelně derou desítky lidí, za každou cenu se snaží obsadit nejvýhodnější sedačky, brzy nám – bezmocným vystupujícím – klečí zaklesnuti mezi koly či končetinami a snaží se rychle prošroubovat k volnému prostoru slibujícímu výdělek. Náhle je jasné, proč „naše“ skupina pracovala už za jízdy – šlo o čas a zvýhodněnou pozici.

Po pár minutách nezvladatelné tlačenice a občasného křiku se situace částečně uklidňuje a my konečně můžeme opustit vlak. Nově přistoupivší cestující si naopak svůj vagon užijí nejspíš do sytosti, protože na zpáteční cestu vlak vyrazí zase až večer (zhruba za sedm hodin) a těžce vybojované místo se jen tak nepouští.

Procházíme nádražní budovou. Přesunuli jsme se vlakem o 30 kilometrů, ale připadáme si tu jak v jiném světě. Zchátralé budovy, půlmetrové díry v asfaltu, chladné a odmítavé pohledy v tvářích domorodců, z nichž můžete číst, že život tady asi není žádný med. S naloženými koly a cyklistickou výbavou tu vypadáme jako parta největších exotů.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 34/2010 pod titulkem Na periferii Schengenu