Počátkem srpna jsem přijal pozvání Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné, abych si vyzkoušel týdenní pobyt v úplné tmě. Neměl jsem v plánu řešit nějaké osobní problémy, ale spíš pozorovat tmu, odpočinout si a vnitřně se nějak scelit, protože v běžném pracovním dni je člověk nucen dělat každou půl hodinu něco jiného. Není divu, že léčba tmou byla zpočátku rozvíjena v přepracovaném Japonsku a určena zejména pro vrcholové manažery. Některé pokusy byly z našeho pohledu až drastické – třeba pacient byl umístěn do pružné bambusové klece a spuštěn do neznámého temného prostoru, aby ztratil půdu pod nohama a byl nucen obnovit si vnitřní jistotu sám v sobě bez vnějších vazeb na své postavení a bohatství.
Léčbu tmou bych zahrnul do široké škály technik, které pracovně označuji jako léčba změnou životního stylu. Patří sem například „léčba“ chůzí, uměním, hudbou, pohybem či dechem a věřím tomu, že na některé pacienty by zabrala třeba i léčba tlačenkou s cibulí či slivovicí. Možná že i slovo „léčba“ je v mnoha případech příliš silné a že by se mohlo hovořit o nápravě či úpravě rytmu života, jeho hodnot a postojů.
Nicméně léčba tmou má nejméně dvě významná specifika. Tím prvním je celý soubor zatím nedostatečně prozkoumaných fyziologických změn, jako je tvorba hormonů či zklidnění srdeční činnosti. Většina těchto procesů je zřejmě vázána na hormon melatonin, který je tělem produkován ve tmě a i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
