Vychovala mne slova. Od našeho kuchyňského stolu se v hašteřivé kaskádě důrazných tvrzení a nekonečných otázek řinula ruština, polština, jidiš, francouzština a svérázná napodobenina angličtiny. Celé hodiny jsem nadšeně poslouchal, jak se středoevropští samouci hluboko do noci škorpili o marxismus, sionismus, socialismus. Zdálo se mi, že smyslem dospělé existence je mluvit. A zdá se mi to dodnes.
Pokud jsem se chtěl uplatnit, musel jsem také mluvit. Na rodinné slavnosti jsem si nacvičoval slova, předváděl jsem je a překládal je. „Jednou z něj bude právník,“ říkali o mně. „Ten ukecá i ptáky,“ tento slovní obrat z londýnského dialektu cockney jsem se v dětství marně pokoušel prakticky uplatnit v parku a ani v pubertě jsem s ním u děvčat příliš neuspěl. V tom čase jsem už z vášnivých polyglotských výměn názorů přestoupil na odměřenou eleganci angličtiny BBC.
Některým mým kolegům dělalo problém debatovat, protože si každou myšlenku museli nejdříve důkladně promyslet. Záviděl jsem jim, že se umějí tak ovládat.
Kulturní znejistění
Výřečnost se obvykle chápe jako agresivní typ talentu. Pro mne však výřečnost plnila obrannou funkci: díky rétorické pružnosti je možné vytvořit si iluzi blízkosti a současně si udržet odstup. V tom spočívá herecké umění. I pro mne je jazyk formou obrany před důvěrným vztahem – odtud možná pochází moje romantická slabost pro…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
