Už jste byl v prvním patře? Jo? On se tam totiž každý lekne a chce odejít.“ Obavy paní kustodky jsou trošku přehnané – kdo má rád současné výtvarné umění, ten má přece pro strach uděláno. Navíc v Domě U Kamenného zvonu, kde momentálně ve dvou patrech probíhá už posedmé Bienále mladého umění ZVON, nás žádná hrůza nečeká. Naopak: respektovaná přehlídka připravená Galerií hl. města Prahy je nečekaně klidná.
V době, kdy se umění pohybuje mezi dvěma vyhraněnými póly, tedy mezi radikálními aktivistickými výstupy typu akcí Ztohoven a do sebe usebranými koncepty představovanými u nás třeba loňským vítězem Chalupeckého ceny Jiřím Skálou, nabízí bienále jakousi střední polohu. Díla, jež nic moc neřeší a málokoho atakují, artefakty, k jejichž „přečtení“ nepotřebujete znát klíčové texty filozofů a teoretiků vizuálního umění. Zkrátka díla, která může kurátor (letos je jím Tomáš Pospiszyl) v klidu pověsit na zeď nebo postavit do kouta, a pak čekat, zda se budou návštěvníkovi líbit či se ho nějak jinak osobně dotknou – aniž by na něj vystrkovala agresivní či naopak intelektuální drápky.
Při zemi
Z konceptu bienále tak vybočuje právě jen dílo Dominika Langa, jehož se týkala výše zmíněná kustodčina obava. Lang totiž do úvodní místnosti instaloval funkční truhlářskou dílnu, ve které zaměstnanci galerie připravují další výstavu. Včetně stolní pily,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
