To, že Turecko zásadně změnilo svou zahraniční politiku, dnes tuší i ti, kteří se touto zemí zpravidla vůbec nezabývají. Se svým dřívějším „strategickým partnerem“ z Izraele se Ankara ostře hádá o blokádu Gazy. S pomocí Brazílie se pokusilo chránit Írán před přísnějšími sankcemi OSN kvůli vývoji jaderné bomby – turecká vláda proti sankcím protestovala všemi prostředky, nepodpořila je ani během hlasování v Radě bezpečnosti OSN. Klíčový jihovýchodní soused Evropské unie se také politicky a obchodně sbližuje s Ruskem a se Sýrií. A zdá se, že příliš nemá chuť do dalších vnitřních reforem, které by mohly urychlit jednání o členství v Evropské unii. Místo evropsky naladěného Turecka najednou vidíme více islámskou, konzervativní, jednoduše „východní“ zemi. Co je skutečnou příčinou tohoto posunu a co to znamená pro nejbližší budoucnost?
Takhle už ne
Tezi o zásadní proměně turecké politiky samozřejmě nesdílí umírněně islamistická vláda v Ankaře. Její argumenty znějí zhruba takto: Turecko chce více těžit z polohy mezi Východem a Západem, chce přilákat ruské turisty a investory a nechce nést důsledky případného embarga či války s Íránem, podobně jako ho hospodářsky zasáhla válka v sousedním Iráku. Chce zlepšit sousedské vztahy se Sýrií a energii k rychlejším reformám mu vzala zjevná diplomatická nechuť na straně Bruselu.
Všechny tyto argumenty je možné rozebírat z mnoha stran, ale to nic nemění na tom, že před námi dnes stojí „nové Turecko“.
Jeho náladu asi nejlépe vystihuje citace z jedné tlusté vědecké knihy. „Dnes, kdy napjaté vztahy s Evropou pomalu znemožňují vyhlídky na budoucí členství v Unii, se Turecko musí opět zaměřit na své tradiční sousedy. Turecko, které má narušené vztahy s Evropou i s Blízkým východem, nemůže uspět,“ píše se v knize nazvané Strategic Depth, která byla poprvé vydána před devíti lety.
Autorem je profesor Ahmet Davutoglu, který se mezitím stal ministrem zahraničí.
A teorie přechází v praxi. Davutoglu byl loni hlavním zahraničněpolitickým poradcem premiéra Recepa Erdogana v době konání Světového ekonomického fóra v Davosu. Erdogan tam před objektivy kamer z celého světa slovně napadl izraelského prezidenta Šimona Perese. „Umíte velmi dobře vraždit,“ křičel na Perese těsně po skončení izraelské operace Lité olovo v Pásmu Gazy, při níž zemřelo 1400 civilistů.
Nyní, když Davutoglu řídí tureckou diplomacii, se nezvykle ostrá slova ozývají znovu. Erdogan Izrael obvinil ze „státního terorismu“ – kvůli zabití devíti Turků na lodi, která se snažila prolomit námořní blokádu Gazy. Nejsou to samozřejmě zdaleka první diplomatické přestřelky v dějinách vztahů mezi těmito dvěma státy, ale nyní se hraje o moc v regionu a izraelsko-palestinský konflikt je k tomu dobrým prostředkem. Zájem je to ale oboustranný. Obyvatelé zemí Blízkého východu se o Turecko zajímají více než kdy dříve. Je to v jejich očích otevřená, ale stále ještě muslimská země, a tak není náhoda, že se v minulých dvou třech letech v hranicích bývalé otomanské říše šíří turecké telenovely a jejich herci se stávají regionálními celebritami.
Ideální podmínky
Od Afriky na Balkán. Od Kavkazu na Blízký východ. Tak vypadá šachovnice, na níž chce ministr zahraničí Davutoglu hrát. Žádná předešlá turecká vláda neotevřela tolik nových ambasád, zvláště v Africe a i v Latinské Americe.
„Politika nulových problémů“ se sousedy se sice zadrhla v tradičně napjatých vazbách s Arménií a Kyprem, ale o to větší změna od nástupu Erdoganovy umírněně islamistické strany k moci v roce 2002 nastala ve vztazích s Íránem, Irákem a Sýrií. Vládci Turecka, jednoho z prvních členů NATO, se fotografují po boku vůdců íránské teokracie. Proti Sýrii ještě koncem devadesátých let Turci skoro táhli do války – teď mají obě země otevřené hranice, k jejichž překročení není potřeba vízum.
Současně se zhoršily vztahy s tradičními spojenci, především s Amerikou. Obamova vláda ještě nedokázala překonat dědictví roku 2003, kdy Turecko odmítlo logisticky podpořit americkou invazi do Iráku a americká administrativa mu pak zřejmě na oplátku přestala předávat některé informace o aktivitách kurdských separatistů.
Recep Erdogan má přitom pro proměnu tureckého směřování skvělé podmínky. Ekonomika v minulých deseti letech rychle rostla, vládla jasná, stabilní většina jedné politické strany a méně životů si také vyžádaly boje s kurdskými rebely na východě země.
Navzdory této stabilitě se však Turecko prakticky nijak nepřiblížilo členství v Evropské unii. Některé členské státy Unie vyjednávání blokují (Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy se například shodnou ve svém odporu k tureckému vstupu), a i proto americký ministr obrany Robert Gates předminulý týden prohlásil, že Evropané vytlačili Turky od Unie směrem ke státům, jako je Írán.
Náhradní milenka
Ztrácí teď tedy Západ blízkého partnera? Erdoganova strana během svých prvních pěti let u moci vládla liberálně, reformisticky, proevropsky. Ale když ve vztazích s EU nedošlo k žádnému posunu a islamisté v minulých volbách ještě posílili, tak začali ukazovat svoji konzervativnější tvář, ve vnitřní i zahraniční politice.
Nikdo by ale neměl přehlížet, že členství v Evropské unii zůstává prioritou naprosté většiny politické a společenské elity Turecka, včetně vládní strany. Skutečnou noční můrou Západu by bylo teprve, kdyby Turecko tuto vizi ztratilo.
Dnešní Turecko je ve skutečnosti blíže svatbě s váhavou evropskou „nevěstou“ než před osmi lety, kdy se umírnění islamisté dostali k moci. Jen si mezitím hledalo náhradní „milenky“ v regionu, jako náhražku za snobskou Evropu, na kterou tak dlouho čeká. Možná ale po nich pokukovalo už dříve a o to je teď v hloubi duše spokojenější.
Autor je novinářem v turecké sekci BBC.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
